Článek
Když v roce 2010 vstoupil do kin Občanský průkaz, nebyl to další film, který by se na období normalizace díval jen přes politiku. Ondřej Trojan a scenárista Petr Jarchovský se soustředili především na čtyři kluky, kteří dospívají v Praze druhé poloviny sedmdesátých let. Dostanou občanky, řeší první lásky, školu, rodiče, bigbít i policajty. A čím jsou starší, tím víc zjišťují, že dospělost může znamenat také povinnou vojnu a nutnost nějak se v tehdejším systému zařídit.
Film vznikl podle stejnojmenné knihy Petra Šabacha, ale od předlohy se v mnoha ohledech odklání. Jarchovský z rozsáhlého románu vybral jen určitou část a příběh čtveřice hrdinů vměstnal do čtyř let. Tím vznikla možnost sledovat kluky prakticky krok za krokem – od patnáctých narozenin až k osmnáctce a snaze získat takzvanou modrou knížku. „Vznikal ne ze sentimentu, ale z niterné potřeby ukázat mizérii oné doby, dospívání v nesvobodě, na kterou jsme dnes ochotni zapomínat,“ uvedl Petr Jarchovský.
Trojan se vracel do vlastního dospívání
Na filmu je znát, že pro režiséra nešlo o úplně cizí svět. Trojan se narodil v roce 1959, takže jeho hrdinové jsou přibližně stejného ročníku jako on sám. Sám přiznával, že období normalizace vnímá rozporuplně. Vedle vzpomínek na dospívání v něm zůstala také zkušenost s tehdejší šikanou a absurdními pravidly. „Občanský průkaz není agitka. Je to příběh jedné party, která rebeluje vlastně proti své vůli jenom proto, že má ráda jiné hodnoty než generace jejich fotrů a matek,“ vysvětloval svůj pohled.
Mnohem důležitější pro něj bylo zachytit partu kluků, kteří se proti systému bouří tak trochu mimochodem. Chtějí si hlavně žít po svém, poslouchat hudbu, mít dlouhé vlasy a nebýt jako jejich rodiče. Do scénáře se navíc dostaly i drobnosti, které vycházejí z Trojanova prostředí. Jednou z nich je například hospodský vtip o lahvových pivech rozdělených podle barvy skla na „samičky“ a „samečky“. Takové detaily filmu pomáhají, aby nepůsobil jako pečlivě naaranžovaná historická rekonstrukce, ale spíš jako vzpomínka na konkrétní svět.
Kristýna Boková ve filmu Občanský průkaz hraje učitelku Lenku Pivoňkovou
Čtveřici vytvořili téměř úplní nováčci
Jednou z nejzajímavějších voleb bylo obsazení hlavních rolí. Petr, Popelka, Aleš a Míťa nejsou typickou čtveřicí zkušených mladých herců. Do ústředních postav nastoupili Libor Kovář, Matouš Vrba, Jakub Šárka a Jan Vlček. Pro Matouše Vrbu šlo dokonce o první hereckou zkušenost. Na casting ho upozornila profesorka ve škole. On a kamarád se původně přihlásili spíš ze zvědavosti, aby si vyzkoušeli, jak takový konkurz vypadá. Nakonec z toho byla role Vency alias Popelky.
A právě nezkušenost mladých představitelů Trojan využil. Občanský průkaz byl jeho prvním filmem natočeným digitálně místo klasického 35mm materiálu. Přibližně třetinu scén navíc pořizoval dvěma kamerami a kamery nechával běžet i během hereckých zkoušek. Cílem bylo zachytit spontánní gesta a reakce, které by při opakovaném hraní mohly zmizet. Výsledek je znát především v situacích, kdy kluci působí trochu nejistě, rozpačitě nebo přehnaně sebevědomě. Přesně tak, jak se dospívající lidé v podobném věku často chovají.
Ani dospělí nezůstali upozaděni
Vedle čtveřice mladých hrdinů se ve filmu objevila řada známých tváří. Petrovy rodiče ztvárnili Anna Geislerová a Martin Myšička, Vencova otce Marek Taclík a v dalších rolích se objevili například Jiří Macháček, Václav Kopta, Oldřich Vlach, Jana Šulcová, Jan Hrušínský nebo Jaromír Dulava. Zajímavou součástí obsazení je také Jenovéfa Boková jako Hanka. Film tak nestaví pouze na klukovském světě. Vedle kamarádství, školy a hospody se postupně dostává ke slovu také první opravdová zamilovanost.
Výraznou postavou je rovněž učitelka Lenka Pivoňková v podání Kristýny Bokové. „Já prožívám revoltu až teď, jsem trochu opožděná,“ smála se herečka. Mimochodem, s ní souvisí jedna z drobných nepřesností, které si mohou pozorní diváci všimnout. Ve filmu označí Jacquese Brela za francouzského zpěváka. Brel byl přitom Belgičan.
Hospoda není filmová kulisa
Kdo si při sledování říká, že hospoda působí až podezřele autenticky, má dobrý postřeh. Interiérem hospody, kam kluci chodí, byla skutečná restaurace U Klokočníka v pražských Nuslích. Také některá další místa nejsou jen náhodně vybrané kulisy. Kopec, na kterém se hrdinové scházejí, jsou pražské Dívčí hrady.
Dobovou atmosféru filmaři budovali i pomocí zdánlivých maličkostí. Na stěnách se objevují nápisy, které měl částečně na svědomí sám Trojan. Kostýmy zase nevznikaly pouze ve filmových fundusech. A využívalo se oblečení ze skříní kostymérky Kataríny Štrbové Bielikové, jejích příbuzných i členů štábu. Takové detaily jsou možná důležitější než okázalé dekorace. Sedmdesátá léta tu totiž nevypadají jako muzeum, ale jako místo, kde někdo skutečně žil.
Cigarety? Bylinky a mech
Jedna z nejbizarnějších drobností se týká scén, ve kterých mladí hrdinové kouří. Protože představitelé byli nezletilí, klasické cigarety samozřejmě nepřipadaly v úvahu. Rekvizitáři proto vytvořili jejich náhradu ze suché byliny a mechu. Dutá bylina byla mechem vyplněná tak, aby cigareta na první pohled fungovala jako rekvizita.
A podobných drobností je ve filmu víc. Pozorný divák například narazí na pozvánku na koncert The Plastic People of the Universe. Popelka na ní prstem zakrývá část nápisu. Důvodem je nesedící letopočet, který by narušil časovou kontinuitu příběhu.
Hudba k filmu patří, i když není dobová
Hudba má v Občanském průkazu mimořádně důležitou úlohu. Bigbít a dlouhé vlasy nejsou jen kulisou. Pro dospívající hrdiny představují způsob, jak dát najevo, že nechtějí zapadnout do předem připravené škatulky.
Hudbu k filmu složil Petr Ostrouchov, ale ve snímku zaznívají také další interpreti. A jedna hudební volba je překvapivě nedobová. Ústřední píseň Most of the Time od Boba Dylana pochází až z roku 1989, tedy z doby, která je od příběhu filmu vzdálená více než deset let. Trojanovi ale natolik seděla k atmosféře snímku, že ji přesto použil. V hospodských scénách se navíc objevil také muzikant Matěj Ptaszek, známý hráč na foukací harmoniku. Jeho účast je jedním z detailů, které pomáhají dotvářet hudební svět filmu.
Zdroje: autorský článek s využitím
