Článek
Když měl v roce 1992 premiéru Poslední Mohykán, málokdo tušil, že se z něj stane jedna z nejlépe hodnocených filmových adaptací románu Jamese Fenimora Coopera. Michael Mann sice předlohu výrazně upravil, diváci i kritici ale ocenili především atmosféru, kameru, hudbu a neobyčejně autentické zpracování příběhu z období francouzsko-indiánské války. Film nakonec utržil přes 140 milionů dolarů a získal Oscara za zvuk.
Daniel Day-Lewis na několik měsíců změnil život
O Danielu Day-Lewisovi se dlouhodobě ví, že patří mezi nejvýraznější představitele takzvaného „method actingu“. U role Sokolího oka ale posunul své hranice ještě dál. Před natáčením absolvoval několikaměsíční výcvik vedený instruktory amerických speciálních jednotek. Naučil se rozdělávat oheň bez moderních pomůcek, lovit zvěř, stahovat ji z kůže, ovládat dobové zbraně i pohybovat se v divočině tak, jako by v ní skutečně vyrůstal.
Během části přípravy žil v lesích Severní Karolíny téměř bez kontaktu s okolním světem. „Daniel a já jsme absolvovali výcvik, který úplně změnil jeho pohled na postavu. Nešlo jen o fyzické dovednosti. Důležitý byl způsob myšlení, který z nich vychází,“ vysvětloval režisér Michael Mann.
Posedlost rolí Daniela Day-Lewise byla dobře známá i kolegům. Dlouhou pušku nosil prakticky neustále, dokonce i ve chvílích, kdy se zrovna nenatáčelo. Po skončení filmu pak přiznal, že návrat do běžného života nebyl vůbec jednoduchý a natáčení na něm zanechalo psychickou stopu. „Přestal jsem kouřit, ale tenhle film mě donutil zase začít.“
Michael Mann odmítal kompromisy
Stejně náročný byl i režisér Michael Mann. Na place byl proslulý tím, že řešil i ty nejmenší detaily. Chtěl, aby kostýmy, zbraně, prostředí i způsob pohybu herců co nejvíce odpovídaly polovině 18. století.
Kvůli filmu proto vznikla věrná replika pevnosti William Henry postavená převážně ze dřeva a dalších dobových materiálů. Stavba stála přibližně šest milionů dolarů, přesto posloužila hlavně k tomu, aby ji štáb během velkolepé bitevní sekvence nechal zničit.
Perfekcionismus se projevil i ve střižně. Mann ještě krátce před dokončením filmu rozhodl o přetáčení několika scén, včetně klíčového romantického okamžiku u vodopádů mezi Sokolím okem a Corou. Herce svolal zpět jen několik dní před první projekcí pro filmové kritiky.
Natáčení v přírodě mělo i odvrácenou stránku
Přestože se děj odehrává na území dnešního státu New York, většina scén vznikala v Severní Karolíně. Diváci mohou ve filmu poznat například oblast Chimney Rock, jezero Lake James nebo několik známých vodopádů v lesích DuPont State Recreational Forest. Tam vzniklo i legendární finále na skalách, které dodnes patří k nejpůsobivějším scénám filmu.
Romantické kulisy ale často znamenaly velmi nepříjemné pracovní podmínky. Herci opakovaně natáčeli v ledové vodě, kánoe se převracely a některé záběry bylo nutné opakovat znovu a znovu. „Hledal jsem hloubku. Chtěl jsem zachytit les jako živý systém, kterému Sokolí oko rozumí. Není to prostředí, ve kterém přežívá. Je jeho součástí,“ říkal režisér.
Hudba, která přežila samotný film
Jen málokterý soundtrack z devadesátých let zanechal tak výraznou stopu jako hudba k Poslednímu Mohykánovi. Její vznik přitom provázely komplikace. Původně měl film kompletně ozvučit Trevor Jones. Kvůli neustálým změnám střihu a posouvání termínů však nestihl práci dokončit, a produkce proto povolala Randyho Edelmana. Výsledkem byla neobvyklá spolupráce dvou skladatelů, kteří společně ve studiu prakticky nepracovali.
Přesto vznikla hudba, kterou si diváci dodnes spojují především s monumentálním závěrem filmu. Hlavní motiv navíc vychází ze skladby The Gael skotského hudebníka Dougieho MacLeana. „Film překročil rozpočet. Ve studiu panoval zmatek a celá situace se vymkla kontrole,“ vzpomínal Randy Edelman.
Ne všechno bylo historicky přesné
Ačkoliv Michael Mann usiloval o maximální autenticitu, některé triky byly čistě filmové. Při obléhání pevnosti například štáb potřeboval, aby kamera zachytila let dělových koulí. Skutečné projektily byly příliš malé a rychlé, takže filmaři experimentovali s černě natřenými basketbalovými míči, které vytvořily mnohem přesvědčivější efekt.
Stejně tak některé romantické scény mezi Unkasem a Alicí byly nakonec výrazně omezeny. Mladé Jodhi May bylo během natáčení teprve sedmnáct let a její matka trvala na tom, aby intimnější záběry ve filmu vůbec nezůstaly. Výsledkem je mnohem jemnější vztahová linka, která spoléhá spíš na pohledy a gesta než na dialogy.
Jedním z důvodů, proč Poslední Mohykán nestárne, je závěr filmu. Posledních přibližně osm minut se obejde téměř bez dialogů. Napětí, emoce i tragédii vypráví obraz, hudba a výraz herců. Právě tato sekvence bývá dodnes označována za jednu z nejsilnějších filmových koncovek devadesátých let a často se objevuje v přehledech nejlepších finále moderní kinematografie.
Zdroje: autorský článek s využitím
