Článek
Dnes patří Saturnin k filmům, které se pravidelně vracejí na televizní obrazovky a pro mnoho diváků představují synonymum prvorepublikové elegance, jemného humoru a skvěle obsazených rolí. Když ale režisér Jiří Věrčák svou adaptaci slavného románu Zdeňka Jirotky dokončil, rozhodně to nevypadalo na budoucí kultovní status. Kritici byli po premiéře spíše zdrženliví a ani samotný autor předlohy neskrýval rozpaky.
Ondřej Havelka se v roli našel
Jedna z nejznámějších historek z natáčení vznikla při scéně, ve které Jiří Oulický, jehož ztvárnil Ondřej Havelka, končí ve vodě. Diváci vidí jen krátký komický moment, štáb si ale po jeho natočení pořádně oddechl. Havelka totiž používal originální dobové brýle, které nebylo možné jednoduše nahradit. Po pádu do vody se křehké obroučky rozbily a filmaři rázem řešili problém s kontinuitou. Náhradní rekvizita neexistovala, a tak museli změnit způsob natáčení. Další záběry vznikaly převážně z větší vzdálenosti, aby poškození brýlí nebylo patrné. Podle filmových zajímavostí se detailním záběrům na hercovu tvář raději vyhýbali.
Jinak se ale obsazení Ondřeje Havelky do role Jiřího Oulického se ukázalo jako velmi šťastná volba. Herec, hudebník a propagátor meziválečné swingové kultury měl k atmosféře první republiky dlouhodobě blízko i mimo filmové kamery. Sám později přiznal, že se do role nemusel příliš stylizovat. „V roli Jiřího Oulického jsem v podstatě Ondřejem Havelkou. Já jsem i v civilu plachý a tichý člověk,“ usmíval se. Zajímavostí je, že zatímco ve filmu se hlavní hrdina jmenuje Jiří Oulický, v Jirotkově románu vypravěč žádné jméno nemá. Filmaři jej doplnili až při adaptaci. Jméno převzali po skutečném chovateli koní z Husince, kterého režisér osobně znal.
Oldřich Vízner vytvořil vlastního Saturnina
Neméně výrazný výkon podal Oldřich Vízner v titulní roli. Přestože se jeho pojetí od představ některých čtenářů lišilo, podařilo se mu vytvořit postavu, která dnes patří k nejvýraznějším rolím jeho kariéry. „Jirotka psal Saturnina už za protektorátu, ale s nostalgickou vzpomínkou na první republiku. A nabízel tím vlastně čtenářům naději, že se ten svět jednou vrátí,“ tvrdil Ondřej Havelka.
Vízner ovšem nehrál Saturnina jako klasického komorníka. Spíše z něj udělal nenápadného stratéga, který s kamennou tváří manipuluje děním kolem sebe a téměř nikdy neztrácí klid. Právě tato civilnost pomohla tomu, že film nestárne ani po více než třiceti letech. „Natáčení bylo velice kruté. Měl jsem totiž tři zásady: Režisér určil, že se celou dobu neusměji, až na konci filmu. Dcera mi řekla, že nesmím udělat rychlý pohyb. A já si řekl, že nesmím ohnout hřbet, takže i když se pro něco shýbám, mám stále rovná záda. Takže ty dva měsíce, co jsme to točili, jsem byl neustále vážný a seriózní,“ vzpomínal Vízner.
Výborně se sešla také celá vedlejší sestava. Lubomír Lipský jako dědeček, Milan Lasica v roli doktora Vlacha nebo Jana Synková coby nezapomenutelná teta Kateřina vytvořili herecký ansámbl, který bývá dodnes označován za jednu z největších předností filmu. Za svou roli byla Synková nominována i na Českého lva.
Zdeněk Jirotka odcházel z kina rozpačitý
Přestože se diváci s filmem postupně sžili, spisovatel Zdeněk Jirotka nadšení nesdílel. Ke své nejslavnější knize měl mimořádně osobní vztah. Napsal ji během nacistické okupace v roce 1942 jako únik od tíživé reality a humor pro něj představoval formu obrany proti době. Po premiéře filmu se netajil tím, že adaptace nenaplnila jeho představy. „Musím se s tím smířit, i když mám dojem, že jsem napsal lepší věci,“ kroutil hlavou. Navíc si dlouhá léta představoval Saturnina v podání Oldřicha Nového. To už ovšem v době vzniku filmu nebylo možné, přesto byl Jitotka nesvůj a Víznera „zkousával“ poměrně dlouho.
Je třeba říct, že Jirotka nebyl jediný, kdo nebyl příliš nadšený. Dnešní obliba filmu může vytvářet dojem, že šlo o okamžitý hit. Ve skutečnosti byla situace opačná. Někteří recenzenti vytýkali filmu přílišnou epizodičnost, jiným chyběla větší filmová dynamika. V dobových médiích se objevovaly názory, že slavný román ztratil část svého kouzla při převodu na plátno. Až s odstupem let začalo být oceňováno, jak věrně se podařilo zachytit atmosféru Jirotkova humoru i elegance první republiky.
Ideálním Jirotkovým Saturininem byl Oldřich Nový
Natáčelo se na řadě skutečných míst
Filmaři využili několik reálných lokací v Praze i jejím okolí. Hausbót, na který Saturnin svého pána bez varování přestěhuje, kotvil u Dětského ostrova na Vltavě. Dědečkovo venkovské sídlo se natáčelo v Hýskově u Berouna a další exteriéry vznikaly na různých místech historické Prahy.
Pozorní diváci si mohou všimnout také drobné režijní hříčky. Když loď pluje kolem Národního divadla, zazní úryvek ze Smetanových Braniborů v Čechách s veršem „Pokud mají velcí páni, potud máme také my.“ Jde o nenápadnou narážku na vztah pána a sluhy, který prostupuje celým příběhem.
Saturnin měl premiéru v dubnu 1994 jako celovečerní film, později vznikla také delší čtyřdílná televizní verze. Zatímco první recenze byly rozpačité, čas ukázal, že diváci v něm našli přesně to, co od adaptace Jirotkova románu očekávali, tedy laskavý humor, prvorepublikovou noblesu a herecké výkony, které se staly nezaměnitelnou součástí české televizní tradice. Dnes si jen málokdo dokáže představit, že by Saturnina hrál někdo jiný než Oldřich Vízner nebo že by Jiří Oulický měl jinou tvář než Ondřej Havelka.
Zdroje: autorský článek s využitím
