Hanuš z Ulice nezvládal život, skončil na psychiatrii. Může se to týkat každého

Miroslav Hanuš (62) je hercem ze staré školy. Není to fráze, není to nijak hanlivé označení. On tak zkrátka pracuje. Role si rozepisuje do detailu, domýšlí jejich minulost i motivace, ať už jde o divadlo nebo televizní projekt. I proto jeho postavy nepůsobí jako jednorozměrné figury, a to ani v mainstreamu typu Ulice, kde ztvárnil bývalého starostu Tondu Hložánka.

K herectví se nedostal přímočaře. Na přání rodičů začal studovat ekonomii, ale rychle zjistil, že to není jeho cesta. Mnohem víc ho přitahovalo amatérské divadlo, a tak zkusil přijímačky na DAMU. Neuspěl. Místo návratu k číslům a tabulkám zvolil jinou variantu: nastoupil jako kulisák do Divadla na Vinohradech. Z praktického provozu se postupně vypracoval až na jevištního mistra. Teprve potom přišla druhá šance a tentokrát už i přijetí na vysněnou školu.

Zajímavé je, že dlouho mu nevadilo, že se mu vyhýbají velké televizní nebo filmové role. Divadlo mu stačilo. Zlom přišel až s většími seriálovými projekty a výraznou rolí v kriminální sérii Případy 1. oddělení, která mu přinesla širší popularitu.

S rostoucí známostí ale přišlo něco, o čem se tehdy mluvilo jen málo: psychické potíže. Nešlo o konkrétní diagnózu „na první pohled“, spíš o dlouhodobý pocit vyčerpání, úzkosti a neschopnosti zvládat běžné věci, tedy práci i rodinu. „Přestanete zvládat život. Je to hodně, hodně těžké. Omezíte radostné, zábavné věci. Věnujete se tomu, co ještě musíte udělat, například práci, a to vás vysílí tak, že už na nic jiného síla nezbývá,“ vysvětloval herec s tím, že samotný život člověka vyčerpává.

Typické je, že podobné stavy se špatně rozpoznávají. Člověk je často bagatelizuje nebo hledá fyzickou příčinu. V Hanušově případě sehrála klíčovou roli jeho manželka Jana, která ho přiměla vyhledat odbornou pomoc. Nebýt jí, kdo ví, jak dlouho by se „plácal“ ve svém vlastním světě a kde a jak by nakonec skončil. První návštěva psychiatra mu pomohla jen krátkodobě. Zlom nastal až ve chvíli, kdy během představení zkolaboval. To už nešlo přehlížet.

Následovala několik týdnů trvající léčba těžké deprese na psychiatrické klinice. „To mi doporučil můj lékař, říkal, že bych tam měl zajít, a já jsem říkal, že tam půjdu. Tam trošku lomcujete duší a rovnáte si myšlenky.“

Po hospitalizaci pokračoval v dlouhodobé terapii. Několik let docházel do terapeutické skupiny, kde – jak sám s nadhledem říká – byl „ukázkový pacient“. Pravidelnost, otevřenost a ochota pracovat na sobě se ukázaly jako klíčové.

Dnes se o psychickém zdraví mluví víc než dřív, ale stigma úplně nezmizelo. Právě proto je důležité, když o svých zkušenostech mluví lidé, kteří jsou vidět. „Řekl jsem si, že to téma otevřu, a bylo to dobře, protože jsem na to měl spoustu ohlasů. Depresemi trpí mnoho lidí, zároveň je to pořád tabuizované téma. Ve společnosti se mluví o lecčems, ale málokdy o něčem důležitém, a tohle důležité je,“ uvedl na pravou míru důvod, proč šel se svými problémy na veřejnost.

Před televizními diváky během své taneční soutěže StarDance otevřeně popsal, čím si prošel. Nešlo o gesto pro efekt, ale jak on sám vysvětlil o vědomé rozhodnutí normalizovat téma, které bývá stále tabu. „Před třemi lety bych si vůbec netroufl do něčeho takového jít,“ měl jasno. Reakce veřejnosti ale ukázaly, kolik lidí řeší podobné problémy a jak moc chybí otevřená debata. Jak Hanuš trefně poznamenal, vytvořil si největší terapeutickou skupinu na světě.

Dnes Hanuš mluví o své zkušenosti s odstupem. Neidealizuje ji, ale ani z ní nedělá tragédii. Spíš ji bere jako součást života, se kterou se naučil pracovat. K herectví se vrací s typickou ironií a s humorem sobě vlastním říká, že je to jediný možný způsob, jak přežít život. Není to póza. Spíš přesný popis vztahu k profesi, která mu dává strukturu i smysl.

Zdroje: seznamzpravy.cz, krajskelisty.cz, reflex.cz, novinky.cz, idnes.cz