Článek
Dnes si lze jen těžko představit, že by Svatopluk Beneš v Hostinci U kamenného stolu vůbec nehrál. Jeho Tomáš patří společně se Spytihněvem v podání Rudolfa Hrušínského k ústředním postavám celého filmu. Jenže původně měl Beneš úplně jiné plány. Nabídku na natáčení nejprve odmítl, protože měl naplánovanou dovolenou u Balatonu. Nakonec byl zájezd zrušen, a tím se herci nečekaně uvolnil termín pro filmování. Z dnešního pohledu jde o jednu z těch drobných náhod, které mohly změnit podobu známého filmu. „Ironií osudu se ale moje poloha v tom filmu tak vžila, že jsem potom dostával role samých měšťáků,“ tvrdil Beneš.
Spolupráce s Rudolfem Hrušínským
Beneš už tehdy nebyl žádným začátečníkem. Před kamerou stál od šestnácti let a během třicátých a čtyřicátých let si vybudoval pověst jednoho z oblíbených českých filmových milovníků. Objevil se například ve filmech Ohnivé léto, Noční motýl nebo Pohádka máje. Po válce se postupně přesouval k charakterovějším rolím. Později se stal například nezapomenutelným nadporučíkem Lukášem ve dvojici filmů Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím. „Rád vzpomínám na filmy, které jsem dělal s Rudolfem Hrušínským, se kterým jsem jeden čas tvořil dvojici. Jen ve filmu jsme si dělali partnery celkem dvanáctkrát,“ usmíval se později.
Jeho filmový partner Rudolf Hrušínský měl před sebou rovněž dlouhou kariéru, i když v té době byl stále velmi mladý. Spytihněv v Hostinci přesto patří mezi jeho výrazné role. Později se z něj stal jeden z nejvýznamnějších českých herců 20. století a filmografie po Hostinci samozřejmě zahrnovala desítky dramatických i komediálních postav.
Svatopluk Beneš na natáčení vzpomínal rád
Poláčkův román vznikl za méně idylických okolností
Samotný příběh přitom nevznikl po válce. Karel Poláček svůj román Hostinec U kamenného stolu napsal a nechal vydat už v roce 1941. Jenže v té době už kvůli svému židovskému původu nesměl oficiálně publikovat. Kniha proto vyšla pod jménem malíře Vlastimila Rady, který autora kryl. Rada se později podílel také na filmovém zpracování.
Poláček přitom patřil k autorům, kteří dokázali dělat humor z obyčejných lidí a jejich malých starostí. Stejný princip funguje i ve filmu. Nejde o velký dramatický příběh, ale o směs vztahů, nedorozumění, společenských manýrů a drobných konfliktů.
Dva bratři se spolu odmítají bavit kvůli dětskému sporu o skleněnou kuličku. Do toho přijíždějí na letní pobyt Dynderovi, mladíci se začnou dvořit jejich dcerám a samotný hostinec se dostane do problémů poté, co hostinská Božena uteče s hercem Mertensem. Tomáš a Spytihněv tak musí podnik převzít, přestože se spolu nedokážou pořádně domluvit. Jednoduchost tohoto základu je podle mě jedním z důvodů, proč film funguje i dnes. Poláček nestavěl humor na jedné velké pointě. Spíš nechal jednotlivé postavy, aby se postupně samy dostaly do absurdních situací.
Vávra projekt opustil, Gruss si to odtrpěl
Filmová adaptace měla původně vzniknout pod režijním vedením Otakara Vávry. Ten se ale nakonec režie vzdal a projekt převzal Josef Gruss. Důvodem byla mimo jiné obava z politicky problematického vyznění děje. Film totiž zachycoval svět první republiky, který se po únoru 1948 začal v oficiální kultuře rychle měnit v nežádoucí minulost.
Natáčení přitom začalo už 5. srpna 1948. Do kin se ale snímek dostal až 23. září 1949. Mezitím se tedy změnilo společenské prostředí, ve kterém se na film dívalo. Komunističtí cenzoři se tak na snímku vyřádili a samotný Gruss nakonec za film dostal stranické pokárání s výstrahou. Vadilo, že snímek působil jako měšťácká, respektive reakční zábava. Dnes to může znít téměř komicky, protože právě tato nenucená atmosféra patří k důvodům, proč má Hostinec své publikum i po desetiletích.
Pro Grusse šlo navíc o jedinou filmovou režii. „Tehdy poprvé v životě režíroval. Ale bohužel taky naposled… Povedlo se mu to skvěle,“ tvrdil Svatopluk Beneš. To je možná nejzajímavější paradox celého projektu. Herec, který měl zkušenosti z divadla, filmu, rozhlasu i kabaretu, dostal příležitost natočit svůj vlastní film – a zároveň se jednalo o jeho první a poslední režijní práci.
Na plátně se sešla mimořádně silná sestava
Kromě Beneše a Hrušínského stojí za pozornost celý herecký ansámbl. Hostinského Šimona Tatrmuže hraje Saša Rašilov, jeho manželku Boženu Jiřina Šejbalová. Rodinu Dynderových tvoří Stanislav Neumann, Růžena Šlemrová, Dagmar Frýbortová a Dagmar Sedláčková. Jiří Plachý se objevil jako herec Benno Mertens a Václav Špidla ztvárnil nápadníka Gastona.
Zajímavá je především dvojice mladých hereček. Dagmar Frýbortová jako Věra a Dagmar Sedláčková jako Alena představují dvě mladé ženy, kolem kterých se točí část milostné zápletky. Pro Frýbortovou šlo dokonce o jednu z nejdůležitějších rolí její krátké filmové kariéry. Herečka se před kamerou objevovala už od patnácti let a později vystudovala pražskou konzervatoř. Hostinec jí přinesl největší filmový úspěch, její kariéra však po komunistickém převratu velmi rychle skončila. Její otec byl uvězněn a Frýbortové bylo následně znemožněno pokračovat v umělecké dráze. Poslední výraznější film natočila v roce 1948 a naposledy se před kamerou objevila o tři roky později.
Růžena Šlemrová přivedla na plac i své psy
Zvláštní místo mezi herci měla Růžena Šlemrová, představitelka Cecílie Dynderové. V době natáčení už byla zkušenou herečkou s dlouhou filmovou historií. Před kamerou stála už od éry němého filmu a během kariéry vytvořila desítky rolí.
K Hostinci se ale váže i jedna poněkud bizarnější historka. Šlemrová vlastnila chovnou stanici pražských krysaříků a své psy brávala na natáčení. Někteří z nich se proto objevili přímo ve filmu. Mimochodem, díky hereččinu chovu se pražští krysaříci stali oblíbeným doplňkem dam z vyšších společenských kruhů. Na dnešní poměry jde o poměrně kuriózní detail. Tehdy ale malí psi dokonale zapadali do obrazu společenského světa, který film zachycoval.
Džbery ve skutečnosti nenajdete, lázně ano
Jedním z kouzel filmu je jeho prostředí. Lázeňské městečko Džbery je fiktivní, filmaři ale využili řadu skutečných míst. Mezi nejdůležitější patří Lázně Libverda, které jsou uváděny jako jedna z hlavních filmových lokalit. Natáčelo se však také v dalších částech Čech, mimo jiné v Průhonicích, Roztokách u Prahy a v okolí Rychnova nad Kněžnou.
Nejlépe rozpoznatelné místo se nachází v Solnici. Objekt, který ve filmu představuje samotný hostinec, stojí na adrese Komenského 54. Jeho historie je přitom mnohem starší než film. Původně šlo o tvrz z roku 1558, která byla v roce 1699 přestavěna na panskou hospodu. Také proto má dnes návštěva tohoto místa trochu jinou atmosféru než běžná filmová turistika. Člověk si nemusí představovat, jak by asi vypadal skutečný hostinec z filmu. Jeho předloha totiž stále stojí.
Hospoda ale neměla tak dlouhou životnost jako samotný film. V roce 1952 objekt převzalo JZD a provoz hostince skončil. Později byl dům opraven a přestavěn. Město Solnice dnes připomíná, že původní vzhled objektu zůstal z velké části zachován.
Zdroje: autorský článek s využitím
