Článek
Když režisér Václav Vorlíček v roce 1977 natáčel pohádkovou adaptaci Šípkové Růženky, jen těžko mohl tušit, že se z ní stane jedna z nejčastěji reprízovaných českých pohádek. Film dodnes těží z působivých lokací, hudby Karla Svobody, silného hereckého obsazení i typického vorlíčkovského humoru. Málokdo ale ví, že natáčení provázela řada komplikací. A některé z nich se do filmových legend zapsaly stejně výrazně jako samotný příběh o zakleté princezně.
Digitální efekty ani omylem
Filmaři využili několik českých hradů a zámků. Diváci mohou poznat například hrad Pernštejn, Křivoklát, Roštejn nebo zámek Telč. Právě díky kombinaci různých lokací vznikl dojem rozlehlého pohádkového království. Některé scény jsou dokonce sestříhané z míst vzdálených desítky kilometrů od sebe. Typickým příkladem je balkonová sekvence. Zatímco princezna s princem stáli na Křivoklátě, královský pár je ve skutečnosti sledoval ze zcela jiného zámku. Divák však rozdíl prakticky nepozná.
Dnes by podobné detaily vyřešily digitální efekty. V 70. letech ale museli filmaři improvizovat. Když se Růženka píchne do prstu, kapku krve nahradil obyčejný červený lak na nehty. Také závod princů na koních nebyl tak dobrodružný, jak působí na obrazovce. Část záběrů vznikala s pomocí techniky a speciálních konstrukcí, které měly vytvořit iluzi rychlé jízdy.
Václav Vorlíček si dokázal poradit s každou překážkou
Zajímavostí je i to, že představitelka Růženky Marie Horáková ve filmu nemluví vlastním hlasem. Režisér nakonec sáhl po dabingu a hlas princezně propůjčila Naďa Konvalinková. Podobný osud potkal i některé další postavy.
Jan Hrušínský spadl z římsy
Nejznámější historka z natáčení se váže k Janu Hrušínskému, představiteli prince Jaroslava. Během pobytu v Telči bydlel společně s Janem Krausem a Marií Horákovou v místním hotelu. Oba mladí herci se rozhodli kolegyni překvapit a dostat se k jejímu oknu po římse. Jenže konstrukce pod Hrušínským nevydržela. Herec se propadl skleněnou střechou přímo do hotelové restaurace a odnesl si zlomeninu stehenní kosti.
Natáčení se tím výrazně zkomplikovalo, ale nepřerušilo. Hrušínský musel pokračovat i se sádrou. „My jsme taky chlastali a padali, ale nikdy ne tak z vysoka,“ přivítal tehdy Hrušínského kolega Jiří Sovák. Zraněná noha způsobila problémy hlavně při vodních scénách. Aby se sádra nerozmočila, zabalili herce do igelitového pytle, který překryli kostýmem.
Plán zněl jednoduše, jenže voda si cestu našla. Pytel se naplnil, sádra ztěžkla a herec se prakticky nemohl dostat z rybníka ven. Situace nakonec dospěla tak daleko, že štáb musel využít jeřáb, který Hrušínského z vody vytáhl.
Melánie málem skončila pod hladinou
Nepříjemnou zkušenost si odnesla také Libuše Švormová coby zlá teta Melánie. V jedné scéně měla plavat ve vodě v bohatém kostýmu. Kostyméři potřebovali, aby část šatů zůstala nad hladinou, a proto sukni podšili igelitem. Efekt fungoval, ale jen napůl. Zbytek kostýmu nasákl vodou a herečku začal stahovat ke dnu. Nechybělo mnoho a situace mohla skončit tragicky. „Koupání v šatech bylo strašný. Tyhle byly brokátový a docela jsem se bála. Hodně to táhlo ke dnu, i když zespod byl igelit, aby trochu nadnášel,“ vzpomínala herečka.
Libuše Švormová bojovala ze všech sil, aby se udržela nad hladinou
Barrandovské fundusy tehdy fungovaly trochu jinak než dnes. Řada kostýmů putovala z filmu do filmu a objevovala se v různých produkcích opakovaně. Podle filmových historiků se některé části garderoby z Jak se budí princezny objevily i v dalších známých pohádkách. Schopnost recyklovat kostýmy, dekorace i rekvizity byla jedním z důvodů, proč mohly vznikat výpravné filmy i s omezenými rozpočty.
Co dnes dělá filmová Růženka?
Marie Horáková později přijala jméno Marka Míková a vydala se jinou cestou než většina pohádkových hvězd. Vystudovala dramaturgii, věnuje se psaní knih, hudbě a loutkovému divadlu. Dlouhodobě působí také v nemocnicích a dalších zařízeních, kde prostřednictvím loutek a vyprávění pracuje s dětmi i dospělými.
Přestože už ji diváci s princeznovskou korunou vídají jen při televizních reprízách, pro několik generací zůstává jednou z nejvýraznějších českých Růženek. Možná i proto Jak se budí princezny nestárne. Nejen kvůli nostalgii, ale také díky poctivé filmařině z doby, kdy se efekty vytvářely lakem na nehty, kostýmy vážily desítky kilogramů a některé natáčecí dny připomínaly spíš dobrodružný film než pohádku.
Zdroje: autorský článek s využitím
