Článek
Čtyřiadvacet let trvalo, než se Jiří Werich Petrášek dozvěděl, kdo je jeho biologický otec. Když se tak stalo, život se mu obrátil naruby. Po Janu Werichovi zdědil nejen vzhled, ale také touhu bavit lidi. Bývalý ředitel Evropské obchodní akademie v Děčíně byl najednou veřejně známou osobou, lidé ho poznávali, organizátoři různých akcích ho zvali jako významného hosta. Vystudovaný inženýr se také alespoň trošku začala věnovat tomu, co v něm dlouho dřímalo - dal průchod umělecké stránce své osobnosti.
Maminka je pro něj jasná
Kdo je jeho pravým otcem prasklo v osmdesátých letech. On ale nebyl ten, kdo to do světa vypustil, byť od své adoptivní maminky věděl, jaká je pravda. „To, že jsem jeho synem a adoptovaný, mi po smrti Jana Wericha řekla moje maminka – adoptivní Miluše Petrášková. Tehdy si mě s manželem vzali z kojeneckého ústavu jako rok a půl staré miminko,“ vysvětloval před časem syn slavného otce. Zatímco o tatínkovi nemá problém si povídat, o mamince (té biologické) se příliš bavit nechce.
Má to logické důvody. První je ten, že se vlastně pořádně neví, kdo jeho biologická matka byla. Sám Jiří Werich Petrášek sice nevyvrací, že by mohlo jít o slavnou tanečnici, herečku a zpěvačku francouzského původu Manon Chafour, jak se už dlouho spekuluje. Za tou Jan Werich často jezdil do Rybné ulice v Praze.
Ovšem je tu druhý důvod, proč to nechce příliš řešit. „Ať se na mě nikdo nezlobí, ale za svoji maminku považuji Miluši Petráškovou, která mi s tatínkem dala výchovu, vzdělání, lásku a domov. Mé pravé matce nic nezazlívám, asi byla ve složité situaci, ale za svou skutečnou rodinu jsem vždy považoval právě Petráškovy,“ uvedl v pořadu Face to Face na televizi Seznam. Jisté je, že Chafour zemřela v roce 1970 na zástavu srdce v Berlíně. Pravdu už se tak asi nikdo nedozví.
Rodiče byli jiní
Popravdě řečeno, Jiří Werich Petrášek ani nemá příliš potřebu se po tom jakkoli pídit. Vyrůstal v rodině, která mu dala spoustu lásky. Maminka byla prodavačka, tatínek soustružník. Dva poctiví lidé ho naučili, jak se na tomto světě protloukat, aniž by musel krást či se živit jakkoli nepoctivě. Sám sice odmalička tušil, že do rodiny tak úplně nezapadá, protože miloval smích, rád bavil lidi. Jeho rodiče byli jiní, snažili se ho v tomto ohledu „krotit“. Mimochodem, v mládí chtěl studovat DAMU, maminka mu to ale rozmluvila.
Rodinu ale potkala velká rána, když v Jirkových čtrnácti letech zemřel jeho adoptivní tatínek. Najednou se nevědělo, zda bude moci studovat, jestli na to budou peníze. Ona ale nikdy neměl problém vzít za práci, nevadilo mu dělat rukama. Na vysokou nakonec přeci jen šel, vystudoval ekonomku. Poznal hodnotu peněz, brzy se postavil na vlastní nohy. „Umím je vydělat, dokážu si jich vážit, ale dokážu je i pustit,“ říkal s oblibou.
Pracoval i v Bruselu
Jeho pracovní životopis je úctyhodný. Přes jednu čokoládovnu to vzal na post ředitele Evropské obchodní akademie. Tuto práci dělal osmnáct let. Na Karlově univerzitě postgraduálně vystudoval pedagogiku a školský management. „Kantořina je kus herectví. Vždycky mě lákala. Už jako žák základní školy jsem chtěl být učitelem nebo aspoň školníkem, abych mohl zůstat ve škole. A potom také kočím a prezidentem. Když se nad tím zamyslím, kočím se už nestanu…,“ uvažoval se smíchem.
Pět let také strávil v Bruselu, kde se staral o dotace pro české obce. Po návratu učil management nebo přednášel na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Zkrátka muž, který se v životě nikdy neztratil. Ostatně to mají se svým tatínkem Janem Werichem velmi podobné.
Zdroje: novinky.cz, idnes.cz, dotyk.cz, super.cz, cnn.iprima.cz, extra.cz
