Jiří Lábus: Před svatbou několikrát utekl. Do Kouzelníka ho protlačil Kaiser

Dnes už bezesporu legendární Jiří Lábus (76) je pro české publikum symbolem osobitého humoru, který stojí někde mezi absurditou, groteskou a jemnou ironií. Přesto by bylo zjednodušující vnímat ho jen jako komika. „Jsem rád, že jsem v poslední době dostal příležitosti v dramatickém žánru, že jsem měl možnost zahrát si vyloženě vážné role. Teď je to tak, že můžu polohy různě střídat, což je pro herce největší dar, když si může zahrát všechno možné. Právě ty podle něj prověřují skutečné schopnosti hercem,“ pochvaloval si před časem.

Diváci si ho ale přirozeně zafixovali jinak. Pro jedny bude navždy svérázným Béďou ze série Slunce, seno…, pro jiné ikonickým Rumburakem ze seriálu Arabela. A pak je tu ještě silná stopa televizní zábavy, a to především pořad Možná přijde i kouzelník, kde vytvořil nezapomenutelné duo s Oldřichem Kaiserem. Jejich humor nestárne hlavně proto, že nestojí na laciných pointách, ale na situacích, rytmu a přesném hereckém citu.

Zajímavé je, že Lábusova veřejná image se dost liší od jeho skutečné povahy. Na jevišti i před kamerou působí suverénně, někdy až výstředně, ale v soukromí je spíš tichý, uzavřený a zdrženlivý. Nerad o sobě mluví a vyhýbá se pozornosti, pokud to není nutné.

Možná i proto jeho humor nikdy nepůsobí jako prvoplánová snaha zaujmout. Spíš připomíná pozorování světa z odstupu, s lehkým nadhledem a schopností vystihnout absurditu každodenních situací.

Narodil se do rodiny, která neměla k herectví přímý vztah. Otec byl architekt, matka zdravotní sestra. Přesto měl o své budoucnosti jasno velmi brzy, protože už před nástupem do školy věděl, že chce být hercem. Zásadní roli v tom sehrál rozhlas. V době, kdy většina dětí trávila čas u televize, si Lábus vytvářel vlastní „rozhlasové hry“. Nešlo ani tak o loutkové divadlo v klasickém smyslu, mnohem víc ho bavilo hrát si na herce, který dabuje různé postavy. Měnil hlasy, vytvářel dialogy a improvizoval.

Právě tady se položily základy jeho pozdější schopnosti hlasové stylizace, která se naplno projevila nejen v divadle, ale i v dabingu. Schopnost bavit lidi nebyla náhoda. Částečně ji zdědil po dědečkovi, který měl smysl pro recesi a nadsázku. Už jako dítě si Lábus vymýšlel absurdní historky a s radostí sledoval reakce dospělých.

Zatímco jeho rodiče občas nesli jeho vystupování s rozpaky (zejména na návštěvách), pro něj to byla první zkušenost s publikem. Ten pocit, že dokáže vyvolat smích, se pro něj stal důležitou motivací. Mimochodem, jeho bratr Ladislav Lábus šel úplně jinou cestou, stal se uznávaným architektem a pedagogem. Jejich vztah ale nikdy neutrpěl rozdílností povah. Naopak, kontrast mezi racionálním a uměleckým světem u nich fungoval přirozeně.

Zajímavou kapitolou je jeho soužití s rodiči i v dospělosti. Na rozdíl od bratra zůstal doma poměrně dlouho, což vedlo k řadě bizarních situací. Ty dnes vypráví s humorem, ale zároveň ukazují, jak silně byl formován rodinným prostředím. Rodiče ho často vnímali jako „malého Jiříčka“, i když už dávno dospěl. „Když mi bylo pětadvacet, šel jsem s mámou do Domu módy a tam prodavačkám řekla: ‚Tady kabát pro chlapce.‘ Já myslel, že mě raní mrtvice, to byl takový trapas,“ vzpomínal.

Tyto zkušenosti se později promítly i do jeho tvorby, zejména do absurdních situací, které s Oldřich Kaiser přetavovali do scénických výstupů. Jejich humor totiž často stojí právě na střetu reality a nesmyslu.

Na rozdíl od mnoha kolegů nikdy nezaložil rodinu. Nebylo vždy snadné vzít děvče domů. „Když jsem si jednou přivedl dívku domů, babička se jí pochlubila, že co je maminka v lázních, krásně piju mléko – a byl konec,“ usmíval se. Přiznal, že to sice párkrát vypadalo, že by se mohl oženit, ale dle vlastních slov pokaždé zdrhnul.

Po gymnáziu se dostal na DAMU, kde měl mimo jiné možnost učit se od Rudolfa Hrušínského. To pro něj byla zásadní zkušenost, i když Hrušínský musel po roce 1968 školu opustit. Už během studia na sebe upozornil výrazným talentem, například rolí Mackieho Messera v Žebrácké opeře. Ta mu otevřela dveře do Divadla Ypsilon, které vedl Jan Schmid.

Ypsilonka se pro něj stala domovskou scénou na desítky let. V českém divadelním prostředí jde o výjimečnou kontinuitu. Lábus zde rozvíjel svůj styl, který kombinuje improvizaci, nadsázku a precizní práci s rytmem.

S Oldřichem Kaiserem se sice znal už dříve, ale skutečné propojení přišlo až později. Rychle zjistili, že mají podobný smysl pro humor i herecké vnímání. Jejich spolupráce přinesla řadu kultovních momentů, od televizních pořadů po rozhlasový seriál Tlučhořovi. Typické pro ně je, že i když jejich výstupy působí spontánně, stojí za nimi promyšlená struktura. Zároveň si nikdy neodpustili recesi ani v soukromí, například slavné „telegramy“ poslané Nadě Konvalinkové po porodu, podepsané jmény politických špiček.

Zajímavostí je, že Lábus nebyl původně plánovanou součástí pořadu Možná přijde i kouzelník. Režisér František Polák počítal s jiným obsazením, ale Kaiser ho do projektu přivedl. Ukázalo se to jako zásadní rozhodnutí. Dynamika mezi oběma herci dala pořadu jedinečný charakter, který dodnes nemá v české televizní zábavě úplně obdoby.

Role Rumburaka v Arabele mu zase přinesla popularitu i mimo Československo. Seriál se vysílal v mnoha zemích, a tak se stávalo, že ho lidé poznávali i v zahraničí. Další kapitolou jeho života byl dabing. Lábus propůjčil hlas Marge v Simpsonovi, což je role, která ho proslavila i mimo domácí scénu. Jeho schopnost pracovat s hlasem a stylizací ocenili i zahraniční tvůrci.

Na Jiřím Lábusovi je pozoruhodné, že se nikdy nenechal uzavřít do jedné škatulky. I když ho publikum miluje jako komika, on sám se snaží hledat nové polohy, ať už v divadle, filmu nebo dabingu. Možná právě proto jeho práce nepůsobí vyčpěle. Je založená na pozorování, přesnosti a schopnosti vidět svět trochu jinak než ostatní. A právě v tom spočívá jeho síla

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, radiozurnal.rozhlas.cz, vlasta.cz, blesk.cz, extra.cz, seznamzpravy.cz