Jiří Schmitzer se s otcem nesmířil, Sovákovi ani nešel na pohřeb. Přitom měli podobný škraloup

Charismatický Jiří Schmitzer (75) se přitom herectví vlastně nikdy nechtěl věnovat. Za vším patrně stálo jeho komplikované dětství a dospívání. Narodil se totiž známému českému herci Jiřímu Sovákovi (†79) a jeho první manželce Blance. Když Sovák od rodiny odešel, byl jeho syn ještě velmi malý, takže svého otce skutečně potřeboval.

Jenže Blanka byla patrně úplně jiného názoru. Když jí soud svěřil syna do výhradní péče, začala se právě skrze něj Sovákovi mstít. Dělala všechno možné, aby si ti dva nemohli vybudovat vztah, jaký má mít otec se synem. Přitom se zdá, že ona sama o malého syna příliš nestála. O Jiřího se téměř nestarala, takže ho ze školy vyzvedával dědeček. Schmitzer později musel dokonce chodit do celotýdenní družiny, což ho prý naučilo jisté tvrdohlavosti a urputnosti. „Neustále jsme nad sebou měli nějakého drába, pořád platila spousta zákazů,“ zavzpomínal před lety v jednom rozhovoru Jiří Schmitzer.

Snad právě díky vrozené tvrdohlavosti se Schmitzer naučil hrát bez not na kytaru, když ho okouzlila hudba. Jiřímu bylo pouhých dvanáct let, když během prázdninového pobytu na Máchově jezeře slyšel dva straší chlapce zpívat anglické písně a hrát na kytaru. Od té doby netoužil po ničem jiném, než osvojit si hru na tento krásný nástroj. Přesto nemá žádné oficiální hudební vzdělání. „Jakmile bych měl jít do nějaké školy, kde bych se to měl učit od not, bylo by po radosti,“ říká Schmitzer, který je vlastně samouk. Ovšem úspěšný samouk, je třeba zdůraznit. Vždyť Jiří koncertuje na hudebních festivalech, a i když ho prý oficiální hudební scéna ignoruje, obyčejní lidé ho milují. A to jsou ti, kteří rozhodují o jeho úspěchu, jak nikdy nezapomene Shmitzer zdůraznit.

Kromě toho se prý dlouho věnoval adrenalinovým sportům a deset let se aktivně účastnil automobilových závodů, což se ale ukázalo jako finančně i psychicky velmi náročné. Shmitzer ale také nějaký čas boxoval a dokonce skákal s padákem. „Na box jsem chodil, když jsem hrál v Ústí, abych se tam neuchlastal, ale jenom na tréninky,“ přiznal později herec, který tak zároveň naznačil, že měl v té době mnoho vnitřních démonů. Ty se pak patrně pokoušel zkrotit právě pomocí nebezpečných sportů. Vždyť ochota neúměrně riskovat stála i za jeho prvním seskokem padákem. Jak ale sám Schmitzer přiznává, v období dospívání ho kromě bigbítu nezajímalo vůbec nic. Podle toho to také vypadalo ve škole.

Ačkoli si maminka přála, aby měl její syn maturitu, Schmitzerovi bylo jasné, že se svými známkami se nedostane na žádnou středí školu. Proto se nejprve vyučil provozním zámečníkem a později si dodělal maturitu na elektrotechnické průmyslovce. „Zařizovala to máma, stejně jako přihlášku na DAMU,“ vzpomínal později a zároveň tak naznačil, že právě maminka měla v jeho životě dlouho naprosto zásadní roli. A protože mu tehdy hrozily dva roky vojny, tak se o přijetí na DAMU skutečně pokusil. Těžko říct, zda ho tam vzali kvůli talentu, či na přímluvu slavného otce. Vždyť Schmitzer později přiznal, že z něj zpočátku byli profesoři doslova zoufalí. Pak ale připustil, že to vlastně bylo docela příjemné studium.

Po absolvování DAMU nastoupil do Činoherního klubu v Ústí nad Labem a pak ho čekal rok vojny. Po ní přijal nabídku pražské Ypsilonky, kde strávil dlouhá léta. Když ale přece jen zatoužil po klasickém velkém divadle, režisér ho odmítl s tím, že jeho herectví je spíše pro filmovou kameru. Už brzy se ukázalo, že se ten dobrý muž nemýlil. Přišly totiž filmové role, které Schmitzer ztvárnil naprosto bravurně. Zahrál si třeba v komedii Tři chlapi na cestách a velkou roli měl v seriálu Chalupáři, kde se ocitl před kamerou spolu se svým otcem. Pak se ale stala tragédie, která navždy zpřetrhala již tak dost napjaté pouto mezi otcem a synem.

V roce 1976 totiž Jiří Schmitzer způsobil nešťastnou náhodou dopravní nehodu, při níž zemřel chodec. Jenže řídil pod vlivem alkoholu, a tak byl soud nekompromisní. Schmitzer byl nepodmíněně odsouzen a i když byl po roce a půl předčasně propuštěn za dobré chování na svobodu, jeho slavný otec mu nedokázal a snad a ani nechtěl odpustit. „Že jsi porazil člověka, to se bohužel může stát, ale žes byl ožralej jak dobytek, to se nepromíjí,“ řekl Sovák svému synovi, čímž s ním jednou pro vždy skončil. Otec a syn prý od té doby spolu nepromluvili jediné slovo, a vše došlo tak daleko, že Sovák svého syna vydědil. Ten zase na oplátku nepřišel na pohřeb, když jeho otec 6. září 2000 zemřel.

Přitom se říká, že si Jiří Sovák odjakživa přál mít syna. Jenže když se tak stalo a přišel na svět jeho jediný potomek, žádná idyla se nekonala. Sovák od rodiny odešel a výchovu syna poněkud nedobrovolně přenechal jeho matce. Muselo uběhnout mnoho let, než ti dva dostali příležitost obnovit zpřetrhané vazby. Sešli se totiž pracovně při natáčení snímku Marečku, podejte mi pero!. Jenže namísto usmiřování se jejich vztahy definitivně rozpadly. Právě tehdy totiž došlo k oné osudné nehodě, po které Sovák syna dokonce vymazal ze svého života. A to i přesto, že sám byl kdysi vyšetřovaný v podobné záležitosti. V lednu 1971 měl Sovák podle archivů řídit pod vlivem alkoholu a způsobit smrtelnou nehodu při které zemřel chodec. Svého syna tak zatratil za něco, co sám udělala v „bledě modrém“.

Naštěstí Schmitzer na herectví nezanevřel. Po návratu z vězení natočil skvělý snímek Postřižiny, kde si zahrál rovnou hlavní postavu Francina, jako okrskář Tlamicha se objevil v komedii Vesničko má, středisková, a jako poručík Hamáček exceloval ve snímku v vojenského prostředí Černí Baroni. A to je jen slabá ochutnávka z toho, kde jsme mohli v posledních letech tohoto Jiřího Shmitzera vidět.

Vždyť tento výjimečný umělec disponuje skvělým talentem, díky kterému dokáže ztvárnit široké spektrum postav a charakterů. Za zmínku jistě stojí i výkon, který předvedl jako Umrlec z mysteriózního dramatu Kytice, natočeného podle knižního předlohy Karla Jaromíra Erbena v roce 2000.

Ačkoli je Schmitzer stále mezi režiséry stále velmi žádaný, už před několika lety odešel z divadla a výrazně omezil filmování. Za vším stojí patrně zdravotní kolaps, ke kterému mělo dojít někdy okolo roku 2012. Jak sám později přiznal, neustálým hraním byl ta vyčerpaný, že se ocitl doslova na pokraji sil. Tehdy se rozhodl, že bude točit, jen když to opravdu bude stát za to. Svůj čas tak raději tráví koncertováním a k herectví se vrací, jen když ho nabízená role skutečně zaujme. Tak tomu bylo v diváky zbožňovaném seriálu Most!, nebo v kritiky oceňovaném dramatu Staříci, za který získal svého čtvrtého Českého lva.

Zdroje: securitymagazin.cz, super.cz, vlasta.cz, zeny.iprima.cz, idnes.cz, blesk.cz, kafe.cz