Článek
Drsný vzhled, výrazný hlas a charisma, které se nedá naučit. Stanislav Majer (47) patří k hercům, kteří na sebe nestrhávají pozornost za každou cenu, ale jakmile se objeví na scéně, nejdou přehlédnout. Publikum si ho spojuje nejen s televizními seriály jako Osada, ale také s výraznými filmovými rolemi, třeba ve snímku Vlny režiséra Jiřího Mádla, kde ztvárnil legendárního novináře Milana Weinera. „Jsem snílek, to Milan Weiner nebyl,“ usmíval se. Přesto za tuto roli získal také Českého lva. Přitom ještě před lety vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že skončí u herectví.
Práce, která měla k herectví hodně daleko
Nevystudoval konzervatoř ani DAMU, což je v českém hereckém prostředí pořád trochu neobvyklé. Pochází ze severních Čech z úplně běžné rodiny, tatínek pracoval jako kovoobráběč, maminka byla kadeřnice. On sám se vyučil se truhlářem, i když s dost odřenýma ušima. „Nikdo mě nenaučil, jak se dělají okna, dveře. Pořád jsme bouchali ty odporný nábytkový stěny nebo kuchyňský linky. Prodávalo se to nakonec v učňovský prodejně za levný prachy, protože to bylo zkažený od učňů. Byl jsem nejhorší ze třídy, úplně levej,“ vzpomínal.
Výuční list sice získal, ale když pak nastoupil do továrny v Lounech, kde skončil u pásu, velmi rychle pochopil, že takový život nechce. Právě tehdy přišel první důležitý zlom. Cestou do práce míjel hotel, který hledal číšníka. „Chodili tam ty vyšperkovaný lidi a vozili tam na vozíčkách jídla, smoking a bílá košile, a já si říkal, to je hezký, to je čistý, je tady teploučko, tady bych chtěl bejt. Vyšel pingl se servítkem, tady nemůžete bejt v těch montérkách, vypadněte.“
Stanislav Majer měl k herectví hodně klikatou cestu
Druhý den se ale vrátil. Bez zkušeností, bez školy, ale s odvahou typickou pro dvacetileté kluky se tam jednoduše přihlásil. A vyšlo to. Právě tam se poprvé setkal s prostředím, které mu otevřelo úplně nový svět, knihy, kultura, divadlo, umění. Najednou zjistil, že existuje něco mnohem zajímavějšího než rutina fabriky.
Co na srdci, to na jazyku
Divadlo ho tehdy doslova pohltilo. Nešlo ale o žádný okamžitý kariérní skok. Začínal u amatérského souboru Multiprostor v Lounech, který měl pověst téměř profesionální scény. Postupně se vypracoval až do angažmá v ústeckém Činoherním studiu, později působil v Divadle Komedie nebo v Divadle Na zábradlí. A právě tam si ho začali víc všímat i filmoví a televizní režiséři.
Na obrazovkách se začal objevovat kolem roku 2005, větší pozornost ale přišla až s filmy jako Líbánky, Toman nebo Vlastníci. Majer nikdy nepatřil mezi herce, kteří by hráli „na efekt“. I v komediálních rolích působí uvěřitelně, což je možná důvod, proč funguje stejně dobře v dramatu i v odlehčenějších projektech. V seriálu Osada zase ukázal, že umí být současně melancholický i ironický.
Zkrátka vždy ukáže, co umí. I když na to nemá školy. „Mám pocit, že se svou naivitou, se svým otevřeným srdcem, s tím co na srdci, to na jazyku… což mi máma vždycky vyčítala a vždycky mi říkala, Standíku, ty vždycky rychlejc mluvíš, než přemejšlíš… tak já mám pocit, že s touhle svojí otevřeností a naivitou jsem udělal nejdůležitější kroky v životě,“ zamýšlel se.
Mají se mé názory prodávat za stovku v trafice?
Velkou kapitolou jeho kariéry se stal film Vlny. Historické drama Jiřího Mádla o novinářích Československého rozhlasu během Pražského jara patřilo k nejdiskutovanějším českým filmům posledních let a uspělo i v zahraničí. Majer v něm hraje Milana Weinera, výraznou osobnost tehdejší žurnalistiky, člověka s obrovskou autoritou a silným morálním kompasem. Herec se na roli připravoval opravdu poctivě: poslouchal archivní nahrávky, četl dobové materiály i vzpomínky lidí, kteří Weinera znali.
A i o toto jde, o Majerův přístup k práci. Nehraje celebrity ani nedělá kolem sebe velké divadlo mimo kameru. Nakonec, „dotáhnout“ ho na rozvor je pro novináře pomalu nadlidský úkol. „Nechci plácat jalový řeči, který pak vyjdou pod zavádějícím titulkem. Nic proti časopisům, ale pro mě to není, necítím se, stresuje mě to. Copak se mají moje názory prodávat v trafikách a na pumpách za stovku?“ vysvětloval. V době sociálních sítí a neustálého sebeprezentování je to vlastně trochu osvěžující.
Zdroje: autorský článek s využitím
