Článek
Na obrazovce působil jako bodrý družstevní funkcionář, který měl odpověď skoro na všechno a všechno řešil „výhledově“. Mimo kameru byl Josef Větrovec mnohem složitější člověk, jehož politické přesvědčení ovlivnilo kariéru, vztahy i to, jak se na něj lidé dívali po roce 1989.
Když se Větrovec pustil do Kemra
Josef Větrovec a Josef Kemr stáli v seriálu Chalupáři na opačných stranách pomyslné barikády už samotným typem postav. Větrovec hrál předsedu družstva Karla Mrázka, Kemr svérázného Bohouše Císaře. Oba přitom měli velmi rozdílné názory i mimo televizní scénář. Kemr byl hluboce věřící a ke komunistickému režimu měl značný odstup. Větrovec byl naopak přesvědčeným komunistou a své názory nikdy příliš neskrýval. Při natáčení docházelo i k ostrým politickým debatám.
Větrovec například jednou začal chválit Sovětský svaz a Kemr se do debaty okamžitě zapojil. Hádky se mezi nimi staly skoro pravidelnou součástí jejich společného pracovního dne a nikdo se tak nemohl divit, že Kemr svému kolegovi nemohl přijít na jméno. Faktem ale je, že to to k Chalupářům vlastně sedí. Seriál z roku 1975 byl postavený na střetu různých povah a životních zkušeností. Větrovcův Mrázek v něm představoval svět místních funkcionářů, družstev a nekonečného plánování. Natáčelo se ve Višňové u Příbrami, která se díky seriálu stala jedním z nejznámějších televizních míst v české krajině.
Josef Větrovec si zahrál i ve filmu Holky z porcelánu
Věznění v Buchenwaldu a šílené noční můry
Větrovec se narodil 5. března 1922 v Plzni do velmi chudých poměrů. Jeho otec pracoval jako krejčovský dělník, matka jako posluhovačka. Rodina žila v dělnickém prostředí a právě zkušenost s bídou měla zásadní vliv na jeho pozdější politické názory. Vyučil se ve Škodových závodech jako kovomodelář a už jako mladík hrál ochotnické divadlo. Vedle toho závodně sportoval, mimo jiné házenou. K divadlu tedy nepřišel přes hereckou školu, ale přes praxi.
Jeho levicové přesvědčení se formovalo právě ve škodováckém prostředí. Za okupace se zapojil do odboje a podílel se na šíření protinacistických letáků. Gestapo ho zatklo, nejprve skončil na Borech, potom v Terezíně a nakonec v Buchenwaldu. Koncentrační tábor přežil, o této části života ale později příliš nemluvil. Zůstaly mu noční můry, které se vracely ještě mnoho let po válce. „Občas mi řekl, že mívá šílené sny. Měl je až do pozdějšího věku. Najednou v noci křičel a probudil se hrůzou. Teď to řeknu velice tvrdě, ale lidé takhle poznamenaní koncentráky by snad ani neměli mít děti. A nejsem první, kdo to říká. Nosili v sobě strašné věci, o kterých nebyli schopni mluvit. My děti jsme to dost odskákaly,“ popisovala jeho dcera Jitka Větrovcová.
Je důležité připomenout jednu věc, která se v podobných životopisech někdy zjednodušuje: Větrovec se nestal komunistou až kvůli pobytu v koncentráku. K levicové politice se přikláněl už před válkou. Věznění jeho přesvědčení spíše ještě upevnilo.
Od divadla k moci
Po návratu z války se Větrovec vrhl naplno do divadla. Nejprve působil v Plzni, později odešel do Prahy a zakotvil v Divadle E. F. Buriana. V letech 1973 až 1988 tam zastával funkci uměleckého ředitele, zůstal tak pak jako herec až do roku 1990. Tady se jeho politické přesvědčení nejvíc propojilo s kariérou. V normalizačním Československu nebyl jen hercem, který shodou okolností vstoupil do KSČ, patřil k výrazně angažovaným umělcům a jeho veřejné působení bylo s režimem spojeno.
Dobře to ilustruje událost z června 1953 v Plzni. Po měnové reformě a následných protestech nechal režim uspořádat demonstrativní akci, která měla ukázat podporu KSČ. Větrovec v čele skupiny plzeňských herců v montérkách měl jít k pomníku T. G. Masaryka, u sochy mu hodit oprátku kolem jejího krku a společně s ostatními ji strhnout. Jestli je to pravda, je ale velká otázka. „Otec se velice bránil, že to není pravda. I mně to jednoznačně řekl. Myslím si, že u toho byl, ale nedomnívám se, že by byl iniciátorem a strhnul celý dav. To neměl v nátuře,“ tvrdila jeho dcera. Faktem je, že jeho politická angažovanost byla skutečná a výrazná. Zároveň ale nebyl člověkem, který by se dal celý život vysvětlit jedinou nálepkou.
Pomáhal i lidem, kteří se režimu nehodili
Větrovcovi odpůrci mu mohli právem vyčítat jeho stranickou angažovanost. Jenže jeho chování k některým kolegům zároveň ukazuje, že dokázal oddělit osobní vztah od politické poslušnosti. Jako ředitel například zaměstnal Mejlu Hlavsu z The Plastic People of the Universe poté, co se Hlavsa vrátil z vězení a řada lidí se s ním bála vůbec stýkat. Větrovec mu poskytl práci a při odchodu mu vystavil dobrý posudek. Pomáhal také s bydlením a zaměstnáním dalším lidem.
Podobně se zastal Mileny Dvorské, když měla po podpisu petice Několik vět problémy. To není omluva jeho politické minulosti, ale spíš připomínka, že lidské chování bývá složitější než stranická legitimace. Větrovec byl přesvědčený komunista, ale současně dokázal některým lidem pomoci právě v době, kdy by to pro něj bylo pohodlnější nedělat.
Herec, který nebyl jen předsedou Mrázkem
Větrovec navíc nebyl pouze televizním představitelem normalizačních funkcionářů. Jeho kariéra byla mnohem širší. Objevoval se ve filmech, televizních inscenacích i seriálech. Hrál například v Byl jednou jeden dům, 30 případů majora Zemana, Arabele, Dobré vodě, Panoptiku města pražského, Cirkusu Humberto nebo Syních a dcerách Jakuba skláře.
Výraznou kapitolu představoval také dabing. Jeho hluboký hlas si diváci spojili například s Jeanem Gabinem a daboval i další zahraniční herce. V roce 1983 získal titul národního umělce. Už předtím obdržel například titul zasloužilého umělce, Řád práce nebo další ocenění spojená s kulturní a veřejnou činností.
Dcera ho vídala jen několikrát ročně
Ještě komplikovanější než politika byl Větrovcův rodinný život. Jeho první manželkou byla Margot Anzenbacherová, židovská žena, která stejně jako on prošla koncentračními tábory. Měli spolu dceru Jitku, Větrovcovo jediné dítě. Manželství ale po několika letech skončilo a Větrovec se od rodiny postupně vzdaloval.
Jitka později popsala jejich vztah velmi otevřeně. „Žila jsem s ním do šesti let, potom se rodiče rozešli. Víceméně jenom zpovzdálí jsem potom viděla, jak a s kým žije. V době mého dětství jsme se vídali opravdu sporadicky, tak dvakrát ročně. V červnu na moje narozeniny a na Vánoce,“ vzpomínala. Větrovec měl komplikované vztahy také se svou matkou. Když byla Jitka ještě malé dítě, babička nad její kolébkou údajně pronesla, že dítě do roka zemře. Větrovec to nesl velmi těžce a s matkou přerušil kontakt. Anna později spáchala sebevraždu.
Dcera po letech připustila, že v rodině existoval jakýsi „černý mrak“, o kterém se příliš nemluvilo. Popsala otce jako komplikovaného člověka, který si spoustu věcí zavinil svou povahou. „Není přece možné, aby mu všichni z nejbližšího okolí ublížili, takže všechny odvrhl. Pro mě taky bylo složité, že měl několik manželek nebo přítelkyň. Navíc jsme za normalizace měli zcela odlišné názory. Osobně jsem s ním o tom nikdy nedebatovala, ale můj první manžel se s ním jednou velice těžce střetl.“
Hrob Josefa Větrovce na hřbitově v Praze 6 - Střešovicích
Po listopadu se jeho svět změnil
Pro Větrovce musel být listopad 1989 zvlášť nepříjemným zlomem. Lidé, kteří ho předtím respektovali jako umělce i ředitele, najednou viděli především jeho dlouholetou komunistickou angažovanost a herec se cítil nespravedlivě odsouzený. Nerozuměl tomu, proč se zapomíná na lidi, kterým během své kariéry pomohl, a proč se jeho celý život po revoluci redukuje na členství v KSČ.
Jeho kariéra se tím v podstatě uzavřela. Poslední filmovou roli vytvořil v Troškově Princezně ze mlejna v roce 1994, pak už se z veřejného života postupně vytratil. Ironií jeho života je, že člověk, který měl svého času značný vliv, nakonec zůstal v soukromí poměrně izolovaný. S dcerou se začal výrazněji sbližovat až po smrti své poslední manželky, Jitka se o něj v posledních letech starala. Přesto se nedá říct, že by tím zmizely všechny problémy, které mezi nimi za desetiletí vznikly.
Josef Větrovec zemřel 11. února 2002, krátce před svými osmdesátými narozeninami. „Nakonec doma za stolem. V klidu. Pěsti měl na stole, takže zemřel klidně. A protože se svítilo, zemřel asi večer,“ vysvětlovala Jitka. Příčinou byla plicní embolie.
Zdroje:
