Článek
Herec a režisér Ladislav Smoljak (†79) patří k osobnostem, které dokázaly český humor posunout od jednoduché zábavy k chytré sebeironii. Nebyl to typický komik, který by stavěl na rychlých pointách nebo okázalých gestech. Jeho humor byl klidný, promyšlený a často založený na logice, která se nenápadně zvrhla v absurditu. Možná i proto působil tak přirozeně. Jako by si prostě jen dělal legraci ze světa, který bral příliš vážně sám sebe. Smoljak nikdy neměl potřebu být středem pozornosti, spíš vytvářel prostor, ve kterém mohly vyniknout myšlenky, situace a jazyk.
Od katedry k osudovému setkání se Svěrákem
Cestu k umění měl přitom všechno, jen ne přímočarou. Nepřijali ho na DAMU, což ale nebral tragicky. „Na režii brali 14 lidí, hlásilo se nás asi 140 a z toho bylo 11 dělnických kádrů. Neměli jsme šanci,“ vzpomínal. Zamířil tedy na pedagogickou fakultu studovat matematiku a fyziku. Vypadá to jako náhradní řešení, ale zpětně se ukázalo, že právě technické a logické myšlení se stalo jedním z pilířů jeho humoru. Uměl pracovat s fakty, s přesností i s jazykem, a právě to mu později umožnilo vytvářet dokonale „vědecky“ znějící nesmysly. V jeho podání měla absurdita řád, což ji činilo ještě zábavnější.
Setkání se Zdeňkem Svěrákem narýsovala výraznou část Smoljakova života
Krátké období, kdy učil na gymnáziu v Brandýse nad Labem, patří k jeho nejpůvabnějším životním kapitolám. „Na učitelování se mi líbilo to samé, co mám rád i na divadle: styk s lidmi, radost, když někomu sdělujete svoje zkušenosti a poznatky,“ tvrdil. Studenti na něj vzpomínali jako na pedagoga, který dokázal z obávaných předmětů udělat dobrodružství. Neučil jen vzorce, ale i způsob, jak přemýšlet. Už tehdy bylo vidět, že klasický školský systém mu bude těsný. Spíš než autoritu představoval partnera k dialogu, což bylo v tehdejším školství poměrně výjimečné.
Postupně se přesunul k novinařině a rozhlasu, kde našel prostor pro svou hravost a schopnost pracovat se slovem. Právě tady se setkal se Zdeňkem Svěrákem a začalo jedno z nejdůležitějších tvůrčích partnerství české kultury. Jejich spolupráce nebyla založená na soupeření, ale na přirozeném doplňování povah.
Cimrman: génius, který nikdy neexistoval
Z jejich rozhlasových nápadů se zrodil Jára Cimrman. Fiktivní český génius, který „stál u všeho důležitého, ale nikdy nebyl vidět“. Smoljak na této postavě miloval možnost kombinovat historická fakta s naprostými nesmysly tak, že to působilo nebezpečně uvěřitelně. Cimrman nebyl jen komická figura, ale jakési zrcadlo české povahy. Trochu skromné, trochu sebeironické a zároveň potěšené představou vlastního génia. V tom byla jeho kouzelná dvojznačnost.
Vlastně se nelze divit, že Cimrman nakonec mezi lidmi rezonoval jako jeden z největších Čechů.V anketě České televize získal obrovské množství hlasů, ačkoli byl nakonec z oficiálního pořadí vyloučen, protože není skutečnou historickou osobností. „Je pravda, že se nemáme čemu divit. Třicet sedm let národu neříkáme nic jiného, než že Cimrman byl největším Čechem. A národ na tuto hru přistoupil,“ komentoval to Smoljak.
Divadlo Járy Cimrmana se stalo pro Smoljaka životním prostorem. Byl zde doma jako autor, režisér i herec. Jeho projev byl nenápadný, téměř civilní, a právě tím fungoval. Nestavěl se do popředí, ale nechával vyznít text a situaci. Diváci měli pocit, že jsou součástí něčeho důvěrně známého, skoro až rodinného.
Film jako další hřiště
Vedle divadla našel Smoljak silné vyjádření i ve filmu. Spolu se Svěrákem stál u zrodu řady dnes už kultovních komedií. Filmy jako Vrchní, prchni!, Marečku, podejte mi pero! nebo Jáchyme, hoď ho do stroje! mají společného víc než jen humor. Všechny staví na obyčejných lidech, kteří se ocitají v neobyčejných situacích. Smoljakův svět není karikaturou, ale jemně posunutou realitou, ve které se divák snadno pozná.
Zvláštní kapitolou je film Jára Cimrman ležící, spící, kde se cimrmanovský mýtus přenesl na plátno v podobě „životopisného“ filmu. Smoljak zde naplno využil svou schopnost kombinovat historické kulisy s absurdní fantazií, aniž by divák ztratil orientaci. Film působí jako hravá encyklopedie nesmyslů, které se ale tváří naprosto seriózně.
Také hrob Ladislava Smoljaka na Olšanských hřbitovech se tak trochu vymyká
Smoljak byl známý tím, že měl jasnou představu o tom, jak má výsledek vypadat. Nebyl konfliktní, ale uměl být neústupný. Věřil své intuici a byl přesvědčený, že humor potřebuje přesnost stejně jako matematika. I proto mohl někdy působit tvrdě nebo nepřístupně, zvlášť při práci s herci. Zároveň ale platilo, že bez jeho důslednosti by mnoho legendárních projektů nikdy nemělo takovou podobu. Jeho autorita vycházela spíš z klidu než z hlasitosti.
Poslední potlesk
Je symbolické, že na jevišti stál téměř do posledních dnů svého života. Představení České nebe, jeho poslední společná práce se Svěrákem, je vlastně tichou poctou české historii i přátelství, které je spojovalo. Smoljak odešel nenápadně, bez velkých gest, ale s vědomím, že za sebou nechává svět, ve kterém se lidé umějí smát sami sobě. „Byl hrozně pilnej a pracovitej, do poslední chvíle hrál, i když trpěl velkými bolestmi,“ tvrdil po jeho smrti Zdeněk Svěrák.
A právě to je možná jeho největší odkaz. Ne naučit nás smát se druhým, ale naučit nás brát s lehkostí vlastní slabosti. „Pro divadlo je to obrovská ztráta,“ měl jasno Svěrák. Nezbývá, než s ním souhlasit i po více než patnácti letech, co Ladislav Smoliak odešel do hereckého nebe.
Zdroje:
