Článek
Když Zdenek Sirový připravoval film podle Švandrlíkových Černých baronů, neměl v úmyslu převést knihu doslova. Snímek je složený z vybraných epizod a některé postavy či situace vznikly přímo pro film. Jednou z nich je například hrabě Šternberk v podání Václava Vydry. Právě Šternberk je přitom jedním z nejzajímavějších příkladů toho, jak se filmová fikce potkala s realitou. Sirového bratr totiž skutečného Zdeňka Šternberka znal z vojny a režisérovi ho popsal tak podrobně, že se skutečný hrabě při promítání ve Vydrovi poznal.
Ještě výraznější stopu skutečných poměrů najdeme u hlavní postavy. Vojín Roman Kefalín, kterého hraje Ondřej Vetchý, je asistentem režie a jedním z vojáků přidělených k PTP. Film ale není dokumentem. Švandrlík vycházel ze zkušeností a historek spojených s tehdejšími technickými jednotkami a Sirový z nich vytvořil komedii, která funguje především díky střetu absurdity, vojenské disciplíny a lidské vychytralosti.
Čo bolo, to bolo, terazky som majorom
Pavel Landovský jako major Haluška alias Terazky je dodnes jedním z hlavních důvodů, proč se k filmu diváci vracejí. Vedle něj dostali výrazné role například Bronislav Poloczek, Alois Švehlík, Jiří Schmitzer, Miroslav Donutil, Josef Dvořák nebo Rudolf Hrušínský mladší.
Landovského Terazky přitom není pouze komická figurka. Postava stojí na hraně mezi hloupostí, vojenskou poslušností a absurdní mocí. Díky Landovského osobitému projevu se z majora Halušky stal jeden z nejznámějších českých filmových důstojníků. „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom,“ zní dnes možná nejcitovanější věta celého snímku. Nutno říct, že herec během natáčení tak nějak žil vlastním životem. Všem kolem nadával, vytvářel si vlastní repliky, často pil alkohol. Nikdo mu ale nic neřekl, báli se ho totiž i kolegové.
Přitom Landovský se v reálném životě na vojenský život nehodil, tedy alespoň podle soudruhů. „Má velmi dobré organizační schopnosti a dovede je v plné míře používat. Nedoporučujeme však udělovat mu funkce a svěřovat akce, kde byl mimo odbornou a politickou kontrolu. Je nebezpečí, že bude pošilhávat po americkém způsobu života,“ psalo o něm velení Československé lidové armády v Mladé Boleslavi v roce 1959. Tam Landovský sloužil a jeho kádrový profil evidentně nevyjovoval.
Vetchý skončil s obvazem přes oko
Natáčení se neobešlo bez skutečného zranění. Ondřej Vetchý si během scény s Václavem Vydrou poranil oko. Vydra ho měl při podávání ruky nechtěně zasáhnout prstem a Vetchý musel vyhledat lékařské ošetření. Zranění se nakonec dostalo i přímo do hotového filmu. V některých scénách je Vetchý vidět s obvazem přes oko, přestože samotný děj nijak nevysvětluje, proč ho má. Je to jeden z těch drobných detailů, kterých si při běžném sledování člověk nemusí vůbec všimnout.
Část natáčení probíhala na zámku Zelená Hora, který ve filmu zastupuje vojenské prostředí. Skutečné jednotky PTP tam ale podle dostupných údajů nesídlily. Objekt byl spojen s běžnými technickými prapory. To dobře zapadá do celkového přístupu tvůrců. Černí baroni nejsou rekonstrukcí jediné konkrétní jednotky. Sirový si z reality vytvořil filmový svět, v němž se mohly potkat postavy inspirované skutečnými lidmi s figurami, které vznikly přímo pro potřeby příběhu.
Ve střižně zmizely desítky minut
Původní verze filmu byla výrazně delší než výsledný snímek. Sirový měl problém dostat materiál na požadovanou stopáž a nakonec mu pomohl dramaturg Antonín Máša. ten dokázal film během jediného dne výrazně zkrátit. Dnes se přitom Černí baroni uvádějí v různých stopážích. Filmový přehled uvádí původní délku 110 minut, zatímco Česká televize u svého vysílání uvádí 99 minut.
Výsledek ale funguje právě díky množství krátkých situací a výrazných postav. Kdyby se do filmu mělo dostat všechno z knihy, pravděpodobně by část jeho kouzla zmizela v příliš dlouhém vyprávění.
Z komedie se stal fenomén
Úspěch v kinech byl na tehdejší poměry mimořádný. V roce 1992 přišlo na Černé barony 1 455 941 diváků a tržby dosáhly 26 181 814 korun. Film se tak stal nejnavštěvovanějším titulem československých kin v daném roce, před řadou zahraničních hitů.
Na popularitě má svůj podíl i to, že humor nikdy není jedinou vrstvou filmu. Za jednotlivými gagy jsou skutečné osudy lidí, kteří byli v padesátých letech do PTP zařazováni mimo jiné kvůli svému politickému, společenskému nebo třídnímu původu. Česká televize ostatně upozorňuje, že za komickými historkami stojí často velmi smutná až tragická realita. Černí baroni tak nejsou jen přehlídkou hlášek. Kontrast mezi směšností některých velitelů a skutečnou mocí, kterou nad vojáky měli, dává filmu i po letech překvapivě ostrý náboj.
Sirový už pokračování nenatočil
Zdenek Sirový měl v plánu natočit také druhý díl. K tomu ale nakonec nedošlo, režisér zemřel v roce 1995 ve věku 63 let, tedy jen několik let po premiéře Černých baronů. Později se Švandrlíkovy látky chopil Jiří Herz a v roce 2004 vznikla televizní adaptace s odlišným obsazením. Ta už ale nikdy nemohla nahradit původní film. Sirového verze totiž zastihla mimořádnou sestavu herců ve chvíli, kdy se česká kinematografie po pádu komunismu teprve hledala.
Proto Černí baroni dodnes působí trochu jinak než většina dobových komedií. Mají v sobě svobodu začátku devadesátých let, výrazné herecké osobnosti a humor, který si dokázal dělat legraci z režimu, jehož absurdita byla ještě čerstvou zkušeností.
Zdroje: autorský článek s využitím
