Luděk Sobota měl románky s Patrasovou i Vondráčkovou, syn nebyl jeho. Štěstí nakonec našel

Když se dnes řekne Luděk Sobota (82), většině lidí se vybaví nenapodobitelný výraz, specifická mluva a postavy lehce zmatených, ale odzbrojujících hrdinů. Jenže než se z něj stal tenhle typ komika, byl to především člověk, který mezi lidmi i sám v sobě dlouho hledal, kam vlastně patří. A paradoxně právě vztahy, někdy komplikované a bolestivé, ho formovaly víc než jakákoli herecká škola.

Dětství na pražském Žižkově nebylo nijak výjimečné, ale jedno zásadní přátelství mu změnilo život. S Jiřím Krampolem se neznali jen povrchně, byli to parťáci, kteří spolu sdíleli kus mládí. Krampol byl o něco starší, sebejistější a měl jasněji a právě on Sobotu nasměroval k herectví. V té době přitom Sobota vůbec netušil, co chce dělat. Škola ho nebavila, technické obory mu nesedly a jeho budoucnost byla spíš mlhavá než konkrétní.

Neúspěch při prvních pokusech dostat se na DAMU ho sice zabrzdil, ale neodradil. Možná i proto, že už tehdy měl vedle sebe lidi, kteří mu věřili víc než on sám sobě. Když se na DAMU nakonec dostal, narazil na klasickou představu o herectví. Pedagogové v něm viděli potenciál pro vážné role, typ Hamleta, charakterní postavy, dramatické výkony. Jenže Sobota měl jiný plán.

Chtěl dělat humor. Ne prvoplánový, ale takový, který vzniká z trapnosti, ticha, nedorozumění. „Každej komik, aby byl komickej, tak hraje spíš nějakýho popletenýho nebo připitomělýho. Protože kdyby hrál filozofa, tak se tomu nikdo smát nebude,“ tvrdil před časem.

Tohle nepochopení vedlo k napětí i mezi ním a Libuší Havelkovou. Ta si s jeho směřováním nevěděla rady. Až Miloš Nedbal, známý svou přísností, v něm rozpoznal autenticitu. Možná proto, že sám měl blízko k tradici českého humoru. Sobota tehdy pochopil jednu zásadní věc: pokud chce být dobrý, musí být hlavně svůj.

Jeho první manželství bylo spíš rozhodnutí než romantika. V osmnácti letech se oženil, protože to považoval za správné, jeho partnerka byla totiž těhotná. Jenže vztah neměl pevné základy a brzy se ukázalo, že realita je složitější. „Po letech jsem se dozvěděl, že jsem se ženil zbytečně, protože to dítě nebylo moje. Ona byla vlastně moje první, takže to bylo dost ubohé,“ vzpomínal.

Zjištění, že syn není jeho, bylo pro Sobotu tvrdou ranou. Nešlo jen o zradu, ale i o narušení důvěry, kterou si budoval. Vztah k dítěti tím zásadně utrpěl a Sobota sám později přiznal, že si k němu nedokázal vytvořit přirozené pouto. „Nestýkáme se. Já jsem mu to před lety v dopise celé napsal. Že to pro mě bylo dost otřesné zjištění, že není můj syn. A ať se na mě nezlobí, že to tak je.“

Se synem Robertem, kterého má také z prvního manželství, už to bylo jiné. I když jejich vztah nebyl bez problémů, měl pevnější základ. Robert se později prosadil jako šéfredaktor bulvárního plátku a spisovatel, což je možná další důkaz, že talent v rodině nezůstal jen na jevišti. I tady ale platilo, že Sobota nebyl typický otec. Spíš pozorovatel, který si k lidem hledá cestu postupně.

Sobota nikdy neskrýval, že má slabost pro ženy. „Ženy se mi vždycky líbily. Někde psali, že jsem jich měl snad tisíc. Nevím. Nikdy jsem to nepočítal. Bylo jich hodně, to přiznávám. S Helenou to byl kratší vztah, taky s Dádou,“ uvedl a narážel na své románky s Helenou Vondráčkovou a Dádou Patrasovou. Přiznal, že mu párkrát některá z žen navrhla, aby si ji vzal. On si ale jen pomyslel - proč bych si zrovna tebe měl brát?

Až mu do života vstoupila Adriana. Nic takového jako jiné ženy, mu nenavrhovala, tím byla výjimečná. Nezaujala ho jen vzhledem, ale hlavně tím, že se nesnažila být někým jiným. A také nebyla okouzlená jeho slávou, měla vlastní humor a odstup. Tentokrát to vyšlo. Dlouhodobé manželství, společný syn a vztah, který stojí na respektu i nadhledu.

Vedle rodiny byl klíčový i vztah s Miloslavem Šimkem. Jejich spolupráce v Semaforu patří k tomu nejzásadnějšímu v české komedii. Byli přitom hodně rozdílní, Šimek systematický, Sobota intuitivní. Ale právě to fungovalo. Šimek mu pomohl ukotvit talent, dát mu strukturu a zároveň ho naučil i praktické věci mimo jeviště.

Možná nejzajímavější na Sobotovi je kontrast mezi tím, jak působí na jevišti, a tím, jaký je ve skutečnosti. Zatímco jeho postavy jsou často zmatené a bezstarostné, on sám byl spíš plachý a úzkostný. Tréma ho provázela dlouhodobě. A nebyla to jen lehká nervozita, fyzicky se mu dělalo špatně. „Mně bývalo před vystoupením tak špatně, že jsem myslel, že to ani neodehraju,“ vzpomínal. V určité fázi to řešil alkoholem, což vedlo k dalším problémům. Postupně ale našel jinou cestu. Začal se zajímat o filozofii, buddhismus a jógu. Tyhle věci mu pomohly víc než cokoli jiného. Sice ne okamžitě, ale trvale.

Filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje! z něj udělaly hvězdu. Popularita ale nepřináší jen výhody. Nároky, tlak, očekávání, to všechno se podepisovalo na jeho psychice. A právě tehdy se ukázalo, jak důležité jsou pevné vztahy. Bez nich by to pravděpodobně nezvládl. V posledních letech Sobota výrazně zpomalil. Herectví ho už tolik neláká, spíš si užívá klid. Čas tráví doma, čte, občas vyrazí do společnosti.

Zdroje: dvojka.rozhlas.cz, kafe.cz, blesk.cz, lifee.cz, cnn.iprima.cz, idnes.cz