Článek
Vyrůstala v rodině, kde spolu rodiče a děti zůstali v blízkém kontaktu i v dospělosti, a když se odstěhovala, vztah se nijak nepřerušil. Iveta si s rodiči pravidelně volá, několikrát týdně se zastaví na návštěvě a občas společně vyrážejí na výlet nebo na oběd. Pro ni je to jednoduše součást života, na kterou je zvyklá. „Nikdy jsem neměla pocit, že bych na rodičích byla závislá. Jen si s nimi dobře rozumím a ráda je vidím. Když mám cestu kolem, zastavím se u nich třeba na kávu,“ říká.
Nechápe, proč jsou rodiče problém
Její manžel ale postupně začal mít na jejich kontakt jiný názor. Vadí mu především to, že podle něj Iveta plánuje část volného času automaticky podle rodičů. Když například její matka navrhne společný oběd, Iveta se podle manžela snaží přizpůsobit, i když už měli naplánovaný program. „Říká mi, že už mi není dvacet a že bych měla mít vlastní život. Prý jsem dávno dospělá a nemůžu pořád běhat k rodičům.“
Sama připouští, že rodiče jsou pro ni důležití. Nechápe ale, proč by to mělo být problémem pro její manželství. Rodiče jí do vztahu nemluví, nerozhodují o jejich financích ani jí neříkají, co má s manželem dělat. „Kdyby mi mamka každý den říkala, jak se mám chovat k manželovi, asi by to bylo něco jiného. Ale tak to vůbec není. Prostě si zavoláme, povídáme si a občas se vidíme,“ vysvětluje.
Má se rozhodnout, kdo je pro ni důležitější
Manželovi ale vadí také návštěvy, které podle Ivety někdy trvají déle, než původně plánovala. Když se například po práci zastaví u rodičů, může se domů vrátit až večer. Manžel pak podle ní říká, že na něj nezbyl čas. Iveta začala přemýšlet, jestli na tom něco není. „Nechci, aby měl pocit, že je až na druhém místě. Jen zároveň nechci kvůli manželství přestat být dcerou,“ uvádí.
Jedna z jejich hádek vznikla kvůli víkendu. Ivetini rodiče plánovali menší rodinné setkání a počítali s tím, že dorazí také ona s manželem. Ten ale chtěl strávit sobotu doma a odpočinout si. Když mu Iveta oznámila, že k rodičům přesto zajde, reagoval podle ní podrážděně. „Řekl mi, že už se konečně musím rozhodnout, co je pro mě důležitější. To mě hodně zamrzelo. Nechtěla jsem přece vybírat mezi manželem a rodiči.“ Požadavek, aby svůj čas rozdělila podle jeho představ, začala Iveta vnímat jako větší problém než samotné návštěvy. Nechce, aby se z každého setkání s rodiči stalo téma k hádce.
Pokusili se odmluvit kompromis
Zároveň si ale uvědomuje, že manžel možná neřeší jen její rodiče. Podle něj mu chybí společně strávený čas a vadí mu, když mají na sebe o víkendu jen několik hodin. Iveta proto připouští, že některé věci může změnit. „Možná jsem někdy automaticky řekla ano rodičům a až potom řešila, co jsme měli naplánované spolu. To si dokážu přiznat. Ale řešením podle mě není, že se s nimi přestanu vídat,“ uvažuje.
S manželem se proto snaží najít kompromis. Dohodli se, že některé návštěvy budou plánovat dopředu a že pokud mají společný program, nebude Iveta měnit domluvu na poslední chvíli. Zároveň chce mít možnost zajít za rodiči i sama, aniž by z toho vznikl konflikt. „Chci, aby měl svůj čas se mnou a zároveň abych měla svůj čas s rodiči. Myslím, že obojí se dá zvládnout.“
Nejtěžší pro ni ale zůstává manželova věta o dospělosti. Iveta totiž nesouhlasí s tím, že blízký vztah s rodiči automaticky znamená nezralost. „Dospělost přece neznamená, že přestanu potřebovat svoje rodiče. Nepotřebuju, aby za mě rozhodovali. Jen je mám ráda a chci s nimi být,“ má jasno.
Neodstřihne jednu část svého života
Podle Ivety se navíc během rozhovorů ukázalo, že její manžel má s vlastní rodinou úplně jiný vztah. Se svými rodiči se vídá jen několikrát do roka a není zvyklý jim volat nebo se jim svěřovat. To, co je pro něj přehnaně častý kontakt, proto může být pro Ivetu naprosto běžná součást rodinného života. „Asi jsme každý vyrůstali trochu jinak. Pro něj je normální vidět rodiče párkrát za rok. Pro mě je normální vidět je několikrát za měsíc. Ani jedno podle mě nemusí být špatně.“
Iveta nechce, aby se z jejího vztahu s rodiči stal boj o to, kdo má v jejím životě větší místo. Manželství je pro ni důležité, stejně jako rodina, ze které pochází. Podle ní by jedno nemělo automaticky znamenat omezení druhého. „Můžu být manželka, dcera, kamarádka i sama sebou. Nemyslím si, že po svatbě musím jednu část svého života odstřihnout,“ uzavírá.
Teď se proto oba učí rozlišovat mezi zdravým kontaktem s rodinou a situací, kdy rodiče skutečně začnou zasahovat do partnerského života. Iveta je ochotná některé své zvyklosti upravit, nechce ale přijmout pravidlo, podle kterého by měla rodiče vídat méně jen proto, že je vdaná.
