Článek
Když se Markéta za manžela provdala, věděla, že má se svými rodiči blízký vztah. Nikdy jí to nevadilo. Naopak byla ráda, že její muž má s rodinou dobré vztahy a že jejich děti mohou vyrůstat v kontaktu s prarodiči. Po narození dětí se ale podle ní situace změnila. Z původně příjemných návštěv se postupně stal téměř pevný program, který se opakoval při každé významnější příležitosti. „Jakmile se blíží nějaký svátek, manžel automaticky říká, že pojedeme k jeho rodičům. Ani se mě nezeptá, co bych chtěla já. Prostě se předpokládá, že tam budeme,“ popisuje Markéta.
Nejde jen o Vánoce a Velikonoce
Nejde přitom jen o Vánoce nebo Velikonoce. Podle Markéty se podobný scénář opakuje i během státních svátků, narozenin rodičů, dětských oslav nebo prodloužených víkendů. Pokud mají volný den, manžel prý často navrhne cestu k rodičům. Markéta se zpočátku snažila vycházet mu vstříc. Říkala si, že jeho rodiče děti rádi vidí a že společné návštěvy jsou součástí rodinného života.
Časem jí ale začalo vadit, že jejich vlastní rodina jako by vždycky přicházela na řadu až po jeho původní rodině. „Když navrhnu, že bychom mohli někam vyrazit sami, slyším, že rodiče by byli zklamaní. Když řeknu, že bych chtěla mít jeden víkend jen pro nás, zase se řeší, že jsme dlouho nebyli u nich. Člověk pak začne mít pocit, že na vlastní přání nemá nárok,“ říká.
Nechce mu brát rodiče, takhle to ale nejde
Nejvíce ji podle jejích slov zasáhla situace kolem jednoho prodlouženého víkendu. Markéta chtěla s manželem a dětmi vyrazit na krátký výlet a strávit několik dní mimo domov, on ale přišel s tím, že jeho rodiče plánují rodinné setkání. „Řekla jsem mu, že jsme spolu dlouho nikde nebyli. On mi odpověděl, že rodiče přece nemůžeme odmítnout. Nakonec jsme nikam nejeli,“ vzpomíná.
Podobných situací podle Markéty přibývalo. Vadilo jí také, že její manžel často rozhodoval o návštěvách sám a teprve potom jí oznámil, jaký program mají. „Někdy mi v pondělí řekne, že v sobotu jedeme k jeho rodičům. Když se zeptám, proč jsme se na tom nedomluvili, nechápe, co řeším. Prý je to přece normální.“
Markéta si začala uvědomovat, že problém není v samotných tchánovi a tchyni. S jejich vztahy podle svých slov nemá zásadní problém. Vadí jí spíš to, že manžel nedokáže rozdělit svůj čas mezi dvě rodiny. „Nechci mu brát rodiče. Nechci ani dětem brát prarodiče. Jen bych chtěla, aby si někdo uvědomil, že my jsme také rodina. Máme právo mít vlastní tradice a vlastní společné chvíle,“ říká.
Když napětí vyvrcholilo
Manžel její výhrady zpočátku nechápal. Tvrdil, že Markéta jeho rodiče nemá ráda a že se jim snaží vyhýbat. To ji podle jejích slov mrzelo nejvíc. „Řekla jsem mu, že kdybych jeho rodiče neměla ráda, bylo by to úplně jiné. Já je respektuju. Ale nechci trávit každý volný den u nich jen proto, že se to tak dělalo vždycky,“ vysvětluje.
Napětí vyvrcholilo před Vánocemi. Markéta chtěla, aby část svátků strávili doma sami a vytvořili si vlastní rodinné tradice. Manžel ale počítal s tím, že většinu svátečních dnů budou u jeho rodičů. „Byla jsem z toho už unavená. Řekla jsem mu, že naše děti jednou vyrostou a já nechci zjistit, že jsme celé jejich dětství strávili tím, že jsme se snažili vyhovět někomu jinému.“ Tentokrát už podle ní manžel pochopil, že nejde o jednu návštěvu. Šlo o pocit, že jejich společný život se automaticky podřizuje potřebám jeho rodičů.
Chce být vstřícná, ale nebude ustupovat
Po dlouhém rozhovoru se proto domluvili, že si budou významné dny plánovat společně. Některé svátky zůstanou vyhrazené pro jeho rodiče, jiné pro Markétinu rodinu a část času bude patřit pouze jejich vlastní domácnosti. „Najednou to bylo jednoduché. Nemusíme být každý rok všude. Můžeme některé věci střídat. Jeden rok být na Velikonoce u jeho rodičů a další rok třeba doma. Hlavní je, že se o tom rozhodneme spolu.“
Změna podle Markéty nepřišla okamžitě. Manželovi chvíli trvalo, než si zvykl, že návštěva rodičů není automatickou součástí každého volného dne. Jeho rodiče také nebyli ze začátku nadšení. Postupně si ale podle ní zvykli. Markéta dnes tvrdí, že se snaží být vůči manželovým rodičům vstřícná, zároveň už ale nechce ustupovat pokaždé, když mají jinou představu. „Dlouho jsem měla pocit, že když odmítneme návštěvu, jsme špatní. Teď už to tak neberu. Někdy prostě chceme být doma. A to není žádná urážka,“ říká.
Podle Markéty je pro ni nejdůležitější, aby si manžel uvědomil, že založením vlastní rodiny nevzniká povinnost přestat milovat rodiče, ale zároveň se mění priority. „Jeho rodiče budou vždycky jeho rodiče. To respektuju. Ale já jsem jeho žena a naše děti jsou naše rodina. Nechci být někdo, kdo se jen přidá k programu, který už dávno vymyslel někdo jiný,“ uzavírá Markéta.
