Článek
Když se Daně a jejímu manželovi narodil první syn, byli oba nadšení. Na péči o miminko se podíleli společně a Dana měla pocit, že si nemohla vybrat lepšího partnera. Manžel přebaloval, uspával i vozil kočárek. Když se jim o tři roky později narodila dcera, nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi nimi měly vzniknout zásadní rozdíly. Ty se začaly objevovat až ve chvíli, kdy děti povyrostly.
To nech být, maminka to moc řeší
Bylo potřeba nastavovat pravidla, řešit domácí povinnosti, školu, první konflikty mezi sourozenci i každodenní drobnosti, které rodiče dobře znají. „Nejdřív jsem si ani nevšimla, že všechno zůstává na mně. Prostě jsem automaticky řešila úkoly, večerku, omezení času u telefonu nebo to, že si děti mají uklidit pokoj.“ Její manžel se podle ní těmto situacím vyhýbal.
Když děti něco provedly, často jen pokrčil rameny a řekl, že jsou přece ještě malé. Pokud Dana trvala na tom, že musí nést následky svého chování, manžel se jich zastával. „Říkal, že jsem moc přísná. Když jsem synovi zakázala počítač, tajně mu ho druhý den zase povolil. Dcera měla uklidit pokoj, ale on to udělal za ni, protože prý nechtěl poslouchat její pláč.“ Na první pohled šlo o drobnosti. Jenže postupně jich přibývalo.
Dana měla pocit, že je jediným rodičem, který musí říkat nepříjemné věci. Ona připomínala domácí úkoly, kontrolovala známky, řešila návštěvy lékaře, domlouvala dětem, když se chovaly nevhodně, a nastavovala pravidla používání mobilních telefonů. Manžel mezitím organizoval výlety, kupoval zmrzlinu, hrál si s nimi a často říkal věty jako: „To nech být, maminka to moc řeší.“ Dana najednou byla za zlá. „Děti běhaly za tátou, protože věděly, že u něj skoro všechno projde.“
Děti ji přestávaly brát vážně
Nejvíc ji zasáhla situace kolem školních výsledků jejich syna. Učitelka upozornila, že se přestal připravovat na vyučování a zhoršil se v několika předmětech. Dana chtěla zavést jasnější režim a omezit čas strávený u počítače, manžel s tím ale nesouhlasil. Tvrdil, že děti mají mít hezké dětství a že škola není všechno. „Před synem mi řekl, že to s pravidly přeháním. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě nepodrazil jen jako manžel, ale hlavně jako rodič.“ Od té doby začaly děti stále častěji využívat rozdílných přístupů svých rodičů.
Když něco zakázala Dana, šly za tatínkem a velmi často uspěly. „Bylo jasné, že pochopily, jak to doma funguje. Když chtěly něco prosadit, obešly mě a šly rovnou za ním.“ Večer pak mezi manželi pravidelně vznikaly hádky. Dana měla pocit, že všechny nepříjemné povinnosti zůstaly na ní, zatímco její muž sklízí jen dětskou náklonnost, on naopak tvrdil, že ona zbytečně dramatizuje a že děti nepotřebují tolik zákazů.
Rozhodující okamžik přišel během rodinné oslavy, kdy jejich dcera dostala od příbuzných nový tablet. Dana řekla, že ho může používat až po dokončení domácích úkolů a holčička se rozplakala. Manžel bez jediného slova tablet vzal, podal jí ho a řekl: „Nech ji být, vždyť má radost.“ V té chvíli byla Dana úplně bezmocná. „Nešlo o tablet. Uvědomila jsem si, že mě děti přestávají brát vážně, protože vědí, že táta moje rozhodnutí stejně zruší.“ Po této události si s manželem sedli k dlouhému rozhovoru.
Měl strach, aby se ho děti nebály
Dana mu poprvé otevřeně řekla, že nechce být jediným rodičem, který nese odpovědnost za výchovu. Překvapilo ji, když přiznal, že si nikdy neuvědomil, jak jeho chování působí. Vyrůstal totiž v rodině, kde byl jeho otec velmi přísný a často trestal i drobné prohřešky a celý život si proto sliboval, že on bude úplně jiným tátou. Jenže ve snaze neopakovat chyby svého otce zašel podle vlastních slov až příliš daleko. „Řekl mi, že se bál, aby se ho děti nebály. Proto jim skoro nikdy nic nezakázal.“
Postupně začali měnit způsob, jakým spolu o dětech mluví. Domluvili se, že důležitá pravidla budou nastavovat společně a že se nikdy nebudou navzájem zpochybňovat před dětmi. Pokud budou mít odlišný názor, vyřeší ho až ve chvíli, kdy děti nebudou poslouchat. Změna nepřišla okamžitě.
Je třeba postupovat jednotně
Děti si nějakou dobu zvykaly, že už nemohou hrát jednoho rodiče proti druhému. Postupně ale podle Dany pochopily, že máma i táta stojí na jedné straně. „Nechtěla jsem, aby byl přísný za každou cenu. Chtěla jsem jen, aby výchova byla naše společná. Dítě potřebuje cítit, že rodiče táhnou za jeden provaz.“
Podobná situace přitom není výjimečná. Pokud jeden z rodičů dlouhodobě přebírá roli toho, kdo stanovuje pravidla a řeší konflikty, zatímco druhý vystupuje hlavně jako „kamarád“, může to narušit nejen partnerský vztah, ale i autoritu obou rodičů. Děti přitom nejvíce prospívají tehdy, když mají jasné hranice a zároveň cítí podporu od obou.
Dnes Dana říká, že jejich rodina není dokonalá a občas se s manželem na výchově stále neshodnou. Rozdíl je ale v tom, že už v tom není sama. „Být hodným tátou není těžké. Mnohem těžší je být rodičem, který umí dítě obejmout, ale zároveň mu dokáže říct i ne. To jsme se oba učili mnohem déle, než jsme čekali.“
