Článek
Adéla vždycky věděla, že její manžel má ke svým rodičům blízko. Když potřebovali s něčím pomoct, byl podle ní většinou první, kdo jim nabídl pomoc. Nikdy jí to nevadilo, protože sama považovala za normální, že dospělé děti mohou rodičům v některých situacích vypomoci. Problém začal ve chvíli, kdy se z jednorázové pomoci stal pravidelný výdaj, o kterém neměla tušení. „Věděla jsem, že jim občas něco koupí nebo zaplatí, když je potřeba. Nikdy jsem ale nevěděla, že jim každý měsíc posílá peníze. A hlavně jsem netušila, o jakou částku jde,“ popisuje Adéla.
Čísla jí prostě nevycházela
S manželem přitom společně hospodaří. Mají společné výdaje na bydlení, domácnost a další věci, takže Adéla předpokládala, že o větších pravidelných platbách vědí oba. Dlouho si ničeho nevšimla. Manžel měl vlastní účet a část příjmů si nechával stranou. Adéla to nepovažovala za problém, protože stejně fungovala i ona. Každý měl určitou část peněz, se kterou mohl nakládat podle svého.
Jenže jednoho dne začala řešit, proč jim na společném účtu zůstává méně peněz, než očekávala. „Chtěli jsme si během roku našetřit na jednu větší věc. Když jsem si počítala, kolik nám každý měsíc zbývá, čísla mi nevycházela. Začala jsem se manžela ptát, jestli nemá nějaké nové výdaje.“
Manžel jí prý nejdříve odpověděl, že ne. Později Adéla při náhodném pohledu na výpis zjistila pravidelné převody na účet jeho matky. Nešlo o jednu platbu, převody se opakovaly každý měsíc. „Nejdřív jsem si říkala, že to musí být nějaká chyba. Pak jsem si všimla, že částky chodí pravidelně. Byla jsem úplně v šoku.“
Odmítl jí sdělit, co se děje
Když se manžela zeptala, co převody znamenají, přiznal, že rodičům posílá peníze už delší dobu. Podle Adély jí ale odmítl říct přesnou částku. „Řekl mi, že je to jeho věc a že z peněz, které si vydělá, může pomoct rodičům, komu chce. Jenže já jsem se neptala proto, abych mu zakazovala pomáhat. Chtěla jsem vědět, proč přede mnou něco takového tají,“ vysvětluje.
Manžel jí údajně vysvětlil, že jeho rodiče peníze potřebují. Nechtěl prý Adélu zatěžovat dalšími starostmi a zároveň se obával, že by s pravidelnou pomocí nesouhlasila. To ji podle jejích slov rozčílilo nejvíc. „On se vlastně rozhodl za mě, že bych to nepochopila. Místo aby mi řekl, co se děje, prostě to několik měsíců tajil.“ Adéla následně zjistila, že peníze rodičům neposílá jen kvůli jednomu konkrétnímu výdaji. Pomáhá jim s běžnými náklady a podle jeho slov je pro něj důležité, aby se nemuseli v některých věcech omezovat.
Adéla ale začala přemýšlet, zda je taková pomoc opravdu nutná. „Nejsem proti tomu, aby rodičům pomohl, když se dostanou do problémů. Ale pokud jim každý měsíc posílá peníze a zároveň my řešíme, jestli si můžeme dovolit některé věci, pak mi to přijde jako něco, o čem bychom měli rozhodovat společně.“
Nevěděla, jestli pomoc opravdu potřebují
Manžel podle ní argumentoval tím, že peníze neposílá ze společného účtu. Převáděl je ze svého účtu a tvrdil, že jde o jeho vlastní příjem. Adéla však upozorňuje, že peníze v manželství podle ní nejsou tak jednoduchá věc. „Máme společné bydlení a společné závazky. Když jeden z nás pravidelně posílá část svých peněz jinam, ovlivňuje to nakonec i druhého. Neříkám, že si nemůže koupit něco pro sebe. Ale tajit pravidelný výdaj je podle mě něco jiného.“
Dalším problémem bylo, že manžel odmítal říct, zda jeho rodiče o finanční pomoci mluví otevřeně. Adéla začala mít obavu, že na jeho ochotě pomáhat si zvykli. „Nechtěla jsem hned obviňovat tchyni a tchána, že ho využívají. Ale potřebovala jsem vědět, jestli pomoc opravdu potřebují, nebo jestli už ji jen považují za samozřejmost,“ vysvětlovala.
Situace začala ovlivňovat i jejich běžné fungování. Když Adéla navrhla, že by si mohli odkládat více peněz stranou, manžel podle ní někdy odmítl s tím, že má jiné povinnosti. „Teprve později mi došlo, že těmi jinými povinnostmi myslí právě peníze pro rodiče. Kdybych to věděla od začátku, mohli jsme si plánování financí nastavit úplně jinak,“ tvrdí.
Nechce být ta poslední, co se něco dozví
Po několika hádkách se manželé nakonec dohodli, že si o financích promluví bez vzájemného obviňování. Adéla zdůraznila, že nechce manželovi zakázat podporovat jeho rodiče. Chce ale, aby pravidelné finanční závazky nebyly před partnerem tajemstvím. „Řekla jsem mu, že mi nejde o to, aby přestal pomáhat. Chci jen vědět, kolik posílá, proč to posílá a jak dlouho s tím počítá. To jsou přece informace, které bychom jako manželé měli znát.“ Manžel nakonec přiznal, že měl strach z její reakce. Předpokládal, že kdyby jí částku řekl, začala by mu vysvětlovat, že peníze potřebují spíš oni.
Adéla připouští, že by s některými jeho rozhodnutími možná nesouhlasila. Podle ní je ale právě odlišný názor důvodem k rozhovoru, nikoli k tajení. „Kdyby mi řekl pravdu před rokem, možná bychom se pohádali. Ale potom bychom se mohli domluvit. Takhle jsem nejdřív zjistila, že něco tají, a až potom jsme začali řešit samotné peníze.“
Dnes už mají podle Adély dohodu, že větší pravidelné finanční závazky budou řešit společně. Manžel může rodičům dál pomáhat, ale neměl by to podle ní dělat způsobem, který narušuje jejich vlastní finanční plány. „Nechci být manželka, která kontroluje každý jeho výdaj. Stejně tak ale nechci být poslední člověk, který se dozví, kam mizí část peněz z našeho rodinného rozpočtu. Pomáhat rodičům je podle mě v pořádku. Tajit to před partnerem už tolik ne,“ uzavírá Adéla.
Zdroj: autorský článek
