Nebýt komunistů, mohla být Eva Pilarová světovou hvězdou. Antichartu podepsala ze zbabělosti

Zpívala od chvíle, kdy to vůbec dávalo smysl. Pro Evu Pilarovou (†80) nebyla hudba koníček, ale přirozený způsob vyjadřování. Už jako dítě byla nepřehlédnutelnou součástí pěveckého sboru a zkušenost s rozhlasovým nahráváním přišla velmi brzy. Tehdy ještě šlo o lidové písně, ale bylo jasné, že její hlas má mnohem širší možnosti. Doma ale panoval jiný názor na „praktickou budoucnost“.

Konzervatoř nepřipadala v úvahu, a tak zamířila na hospodářskou školu. Tahle epizoda dnes působí skoro absurdně, když víme, kam její kariéra směřovala. Přesto právě tohle období ukazuje jeden důležitý moment, protože Pilarová si cestu k hudbě musela vybojovat sama, bez samozřejmé podpory okolí.

Nakonec se dostala na Janáčkovu akademii múzických umění, kde začala studovat operní zpěv. Technicky to byla logická volba, její hlas měl rozsah i sílu. Jenže uvnitř cítila, že klasika není její definitivní směr. Přitahoval ji jazz, swing, větší volnost a práce s emocí. Navíc se opět ukázalo, že ani studium v tehdejším systému není jen o talentu. Kvůli zamlčenému rodinnému původu jí hrozily problémy. Nakonec školu opustila částečně z vlastního rozhodnutí, částečně pod tlakem okolností.

Přesun do Prahy byl zásadní. Nejen profesně, ale i osobně. Vdala se za hudebníka Milana Pilara a začala se naplno prosazovat na scéně, která byla v 60. letech nebývale živá. Byla to doba klubů, experimentů a postupného otevírání světu. A právě tehdy se ukázalo, jak výjimečný hlas Pilarová má. Flexibilní, barevný, schopný přecházet mezi žánry bez křeče. „První rozhovor jsem poskytla někdy ve dvanácti letech. Tehdy se mě ptali, jak se mi zpívalo v Blodkově mši. Odpověděla jsem, že dobře,“ usmívala se.

Velkým momentem byl úspěch na jazzovém festivalu v Helsinkách. Najednou se otevřely dveře, které byly pro většinu československých zpěváků jen teoretické. Nabídky ze zahraničí, spolupráce s výraznými jmény, včetně Billa Dixona, to všechno naznačovalo, že by mohla uspět i mimo domácí scénu.

Jenže osobní život zasáhl do kariéry víc, než by si kdokoli přál. Když její manžel emigroval, následky dopadly především na ni. Tlak ze strany režimu nebyl jen formální. Šlo o systematické vydírání, výhrůžky a omezování možností. Byla postavena před rozhodnutí, která nebyla svobodná, například šlo o nucený rozvod, který měl „vyřešit“ její vztah k emigrantovi.

Ani to ale nepomohlo. Tehdejší totalitní režim s ní neměl slitování. Zahraniční angažmá zůstalo uzavřené a spolupráce, které mohly definovat její kariéru na mezinárodní úrovni, se nikdy neuskutečnily. Je fér říct, že to nebyla otázka nedostatku talentu, ale čistě politického kontextu. Pilarová mohla být světovou hvězdou, měla k tomu našlápnuto. Soudruzi ale byli proti.

Přesto doma nezmizela. Naopak. Pilarová se stala jednou z nejvýraznějších osobností československé populární hudby. Získala několik Zlatých slavíků a její písně se staly pevnou součástí domácího repertoáru. Zajímavý kontrast přinášel její úspěch ve východním bloku. Zatímco na Západ nesměla, v Sovětském svazu měla silnou pozici. V jednom z dobových žebříčků zahraničních zpěvaček se dokonce dostala před Ellu Fitzgerald, což působí jako paradox, ale zároveň to ukazuje, jak silně její hlas rezonoval i mimo domácí prostředí.

Její další osobní život, včetně druhého manželství s Jaromírem Mayerem, který později také emigroval, situaci nijak neulehčil. Každý podobný krok znamenal další komplikace, další dohled, další omezení. Snad i proti v roce 1977 podepsala Antichartu. Režim tehdy tlačil umělce k tomu, aby coby reakce na Chartu 77 projevili režimu loajalitu. Pilarové se do toho nechtělo stejně, jako většině jejích kolegů a kolegyň.

Nakonec ale podepsala. „Bála jsem se odmítnout, věděla jsem, že tím bych se zpíváním skončila. A brala jsem to nejen jako ponížení, ale jako bezmocnost spojenou se zbabělostí,“ vzpomínala s tím, že bohužel nebyla tak statečná, jako třeba Marta Kubišová, která komunisty odmítla. Pilarová však nikdy netvrdila, že nevěděla, co podepisuje. „Samozřejmě jsem to věděla. A věděli to všichni,“ dodala.

V kontextu a dnešním pohledem to působí tak trochu jako tragikomedie. Pilarové tehdejší režim zavřel dveře na Západ, soudruzi jí znemožnili rozvíjet talent a třeba i stát po boku největších světových es. Zároveň po ní ale chtěli, aby jim „šla na ruku“ a dala najevo, že je „jejich“. Dnes se to chápe těžko, tehdy to však byla často otázka toho, zda umělec bude dál fungovat, nebo úplně skončí.

Zdroje: magazin.pametnaroda.cz, idnes.cz, ct24.ceskatelevize.cz, blesk.cz, novinky.cz