Článek
Když se na začátku 80. let hledala představitelka princezny Bosany, nebyl to jednoduchý úkol. Režisér Oldřich Lipský viděl desítky hereček, ale žádná ho nepřesvědčila. Až ve chvíli, kdy se objevila Vida Skalská-Neuwirthová (63), bylo jasno. Bosana konečně dostala konkrétní tvář. Diváci si ji ale pamatují i z dalších titulů, třeba z legendární komedie Vesničko má středisková. Přestože měla dobře našlápnuto k výrazné filmové kariéře, její životní cesta se začala postupně ubírat jiným směrem.
Práce s dětmi byla to pravé
Skalská byla vždycky mimořádně otevřená a kontaktní. Právě díky tomu se dostala k dalším projektům, mimo jiné ke spolupráci s režisérem Pavlem Markem, s nímž spoluzaložila černé divadlo Ta Fantastika. Tady se definitivně ukázalo, co ji naplňuje nejvíc, tedy práce s dětským publikem.
Zkušenost z divadla ji postupně vedla k vlastní tvorbě. Nešlo jen o hraní, ale o předávání příběhů a hodnot. „Líbily se mi reakce dětí, jejich spontánnost, bavilo mě to s nimi mnohem víc než s dospělými. Takže jsem tam zůstala, a protože někteří kolegové z divadla učili zároveň na škole, dostala jsem od nich i potřebné znalosti,“ vzpomínala. A právě tady se začíná její osobní příběh propojovat s historií rodiny.
Rodinná minulost, která změnila směr
Dlouho netušila, jak dramatické jsou její kořeny. Jako dítě vnímala jen drobné náznaky, například otcovo vytetované číslo na ruce. Skutečný význam se dozvěděla až v dospívání. Rodina přišla během druhé světové války o desítky příbuzných v koncentračních táborech. Její otec přežil mimo jiné Auschwitz a Buchenwald a unikl z pochodu smrti. Strýc měl více štěstí, díky změně jména unikl deportaci a působil jako lékař v Terezíně.
Tahle zkušenost se stala pro Skalskou zásadním impulzem. Začala se víc zajímat o židovskou historii, tradice i identitu. „Existují dva typy lidí. Jeden o tom nemůže mluvit do konce života, druhý to zase ze sebe potřebuje dostat ven. Táta byl tím druhým případem, proto moje maminka chtěla, aby pro další generace svůj příběh sepsal. A on to udělal,“ vysvětlovala před časem.
Divadlo jako most k historii
Na začátku 80. let založila dětské divadlo Feigele. Nešlo jen o umění, spíš o citlivou formu vzdělávání. Děti prostřednictvím her poznávaly biblické příběhy, legendy z pražského ghetta i židovské pohádky. V tehdejší době to ale nebylo bez komplikací. Aktivita vzbuzovala pozornost státní moci a každé vystoupení podléhalo schvalování. Skalská proto často volila opatrnější formulace a své projekty prezentovala jako „běžné dětské pohádky“.
Po sametové revoluci by člověk čekal větší otevřenost společnosti. Skalskou ale překvapilo, že se začínají objevovat projevy xenofobie a zpochybňování holocaustu. Právě to ji utvrdilo v tom, že její práce má smysl. Začala působit jako průvodkyně v Terezíně, kde dodnes provází návštěvníky a přibližuje jim historii místa. Stejně s nimi jezdí i do Osvětimi. Vedle toho se stále věnuje divadlu Feigele, které považuje za svou životní srdcovku.
Herectví jako takové nikdy úplně neopustila, ale její hlavní těžiště se posunulo. Místo filmových rolí dnes stojí spíš v roli vypravěčky, průvodkyně a pedagožky. Princeznou Bosanou ale zůstane už navždycky. „Vždy si tak říkám, kolik toho mají asi jiné slavnější herečky, když i mě neustále ještě chodí dopisy s žádostmi o podpis,“ usmívala se.
Zdroje: novinky.cz, lifee.cz, extra.cz, idnes.cz, vlasta.cz
