Článek
Jméno Zdeněk Ornest (†61) si většina lidí spojí hlavně se seriálem Sanitka. Postava primáře Kotka nebyla okázalá ani dramaticky vyhrocená, ale právě v tom byla její síla. Ornest dokázal hrát autoritu bez patosu a emoce bez přehrávání. Patřil k typům herců, kteří nepotřebují dominovat scéně, aby byli zapamatovatelní. Podobný herecký rejstřík uplatňoval i v dalších projektech.
Dětství neměl vůbec jednoduché
Objevoval se ve filmech jako Láska z pasáže nebo Kamarád do deště, v televizních titulech typu Pozor, vizita! či Diagnóza smrti. Často dostával role lékařů, vyšetřovatelů nebo intelektuálů, tedy postav, které stojí na přesnosti, dikci a vnitřním soustředění. Vedle kamery byl slyšet i v rozhlase a dabingu, kde jeho kultivovaný hlas vynikal možná ještě víc než na obrazovce.
Jeho profesní dráha přitom působí poměrně přímočaře. Když se ale podíváme blíž, zjistíme, že vyrůstala z velmi komplikovaného dětství. Narodil se jako Zdeněk Ohrenstein do židovské rodiny a už v raném věku přišel o otce. Skutečný zásah do života ale přišel s okupací. Rodina se začala rozpadat pod tlakem protižidovských opatření a situace se rychle zhoršovala.
Bratr Jiří Orten byl jeho vzor
Zásadní roli v jeho životě sehrál starší bratr, básník Jiří Orten. Právě on se snažil najít řešení, jak rodinu ochránit, a postaral se i o to, aby Zdeněk mohl být v relativně bezpečnějším prostředí pražského židovského sirotčince. Ani to ale nebylo dlouhodobé řešení. Orten navíc tragicky zemřel v roce 1941 po střetu s německým vozidlem, což byla pro rodinu další tvrdá rána.
Zdeněk byl následně deportován do Terezín. Právě tady se poprvé dostal k divadlu a literatuře. Zapojil se do aktivit kolem časopisu Vedem, který vznikal tajně mezi chlapci v ghettu. Psalo se, kreslilo, hrálo divadlo ne proto, že by to situaci zlehčovalo, ale spíš jako způsob, jak si udržet alespoň část normálnosti.
Z dnešního pohledu může působit paradoxně, že právě v takových podmínkách vznikaly základy jeho budoucí profese. Nešlo o systematické studium, spíš o přirozenou potřebu vyjádření a sdílení. O to silnější zkušenost to ale byla.
Náhoda mu zachránila život
Později byl transportován do Osvětim, kde při selekci rozhodoval o osudech vězňů nechvalně proslulý „lékař“ Josef Mengele. Podle dochovaných svědectví měl být Ornest zařazen mezi ty, kteří nepřežijí a byl poslán do skupiny, která následně zamířila do plynové komory. Shodou okolností a náhod se mu však podařilo nepozorovaně proklouznout do druhé skupiny, která nebyla odsouzena k okamžité smrti. Válku nakonec přežil a osvobození se dočkal v Dachau.
Josef Mengele se na tento italský pas dostal v roce 1949 do Argentiny
Po návratu se rozhodl pro herectví a tehdy přijal příjmení Ornest. Původně přitom uvažoval o studiu medicíny, což mu ale válečné události znemožnily. Je zajímavé, jak často se k lékařským rolím později vracel. Možná i proto, že to byla jedna z cest, jak se symbolicky vrátit k nenaplněné životní variantě.
Začínal v divadle v Olomouci, později prošel několika pražskými scénami. Jeho starší bratr Ota Ornest se mezitím stal významnou osobností českého divadla, což nepochybně ovlivnilo i Zdeňkův profesní směr. Přesto si svou pozici budoval spíš postupně než skokově.
Zahrál si i gestapáka
Zajímavým momentem jeho kariéry je i obsazení do role gestapáka v dramatizaci Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Pro člověka, který prošel koncentračními tábory, šlo o výrazně ambivalentní zkušenost. Ukazuje to ale i jeho profesionalitu, schopnost oddělit osobní minulost od hereckého úkolu.
V televizi se objevoval pravidelně, často v detektivních seriálech jako Malý pitaval z velkého města, Panoptikum města pražského nebo Dobrodružství kriminalistiky. Nešlo o role, které by samy o sobě přepisovaly historii, ale dohromady vytvářejí obraz spolehlivého a přesného herce, na kterého se dalo sázet.
Jeho smrt nebyla vyjasněna
Jeho život skončil náhle 4. listopadu 1990, kdy ho na železničním přejezdu v pražských Dejvicích srazil vlak. Okolnosti nehody nikdy nebyly úplně objasněny. Vedle verze o nešťastné náhodě se objevovaly i úvahy o tom, že mohl dlouhodobě bojovat s depresemi. Podle výpovědí jeho blízkých ho válečné zážitky provázely celý život a nikdy se z nich úplně nevymanil.
Příběh Zdeňka Ornesta tak není jen o herecké kariéře. Je to i připomínka generace, které do života zasáhla historie způsobem, který se nedá jednoduše uzavřít ani po desítkách let. A možná i proto působí jeho herectví dodnes tak autenticky, bez okázalosti, ale s vnitřní zkušeností, která se nedá naučit.
Zdroje: idnes.cz, super.cz, muzivcesku.cz, zeny.iprima.cz, blesk.cz
