Článek
Když se v roce 1984 objevila na obrazovkách Sanitka, nabídla divákům něco trochu jiného než klasický seriál z nemocničního prostředí. Zatímco Nemocnice na kraji města stavěla výrazně na vztazích lékařů a pacientů, příběh Jiřího Hubače a režiséra Jiřího Adamce se přesunul přímo do terénu. Hlavní postavou se stal lékař Vojtěch Jandera v podání Jaromíra Hanzlíka a děj se inspiroval skutečným vývojem pražské záchranné služby v letech 1956 až 1975. Česká televize uvádí, že seriál se snažil zachytit tyto dějiny s relativně vysokou mírou historické věrnosti.
Vzniklo jedenáct téměř hodinových epizod a na obrazovce se vystřídala mimořádně početná sestava herců. Vedle Hanzlíka se objevili například Josef Vinklář, Jiří Bartoška, Petr Kostka, Zlata Adamovská, Pavel Zedníček, Petr Nárožný nebo Eva Hudečková.
Kameraman musel seriál doslova odchodit
Jedním z lidí, kteří měli na výsledné podobě Sanitky zásadní podíl, byl kameraman Juraj Šajmovič. Tehdejší technické možnosti byly ve srovnání s dneškem velmi omezené. Kamerové jeřáby a další zařízení, která dnes při podobném natáčení považujeme za samozřejmost, nebyla běžnou součástí práce.
Šajmovič proto velkou část seriálu snímal s kamerou na rameni. Česká televize připomíná, že celý seriál musel v podstatě „odchodit na nohou“. To je důležité i pro výsledný vzhled Sanitky – kamera se často pohybuje společně s postavami a nepůsobí tak staticky jako v řadě dobových televizních inscenací. Práce tak byla fyzická náročnost práce značná. Šajmovič pracoval od rána do večera a dlouhodobá zátěž se na něm podepsala natolik, že se mu pod okem vytvořil mozol od hledáčku.
O mnoho let později vznikla Sanitka 2, seriál točil Filip Renč
Dalším problémem se stala délka jednotlivých epizod. Z původně natočeného materiálu museli tvůrci nakonec vytvořit přibližně hodinové televizní díly. Dnes může podobné krácení působit jako běžná součást postprodukce, tehdy ale znamenalo výrazný zásah do už hotového díla.
Natáčelo se tam, kde skutečně fungovala záchranka
Autenticita Sanitky nevycházela pouze ze scénáře. Tvůrci se snažili dostat co nejblíž skutečné práci záchranářů. Seriálová záchranná služba sídlila v pražských Holešovicích na stejném místě jako skutečná záchranná služba. Herci a členové štábu sem během příprav docházeli a dokonce čekali společně s lékaři na skutečné výjezdy.
To je jeden z důvodů, proč některé situace v seriálu dodnes nepůsobí jako klasická televizní stylizace. Sanitka se nesnaží pouze vyprávět příběhy o lékařích, ale zachytit i prostředí, ve kterém se jejich práce odehrávala. Na scénáři se vedle Jiřího Hubače podílel také Jindřich Fairaizl a při vzniku seriálu pomáhali lidé z pražské záchranné služby.
Sehnat reálné automobily byl ale docela problém. Příběh se odehrává v minulosti a vyžadoval odpovídající vozový park. Štáb proto musel pracovat s tím, co bylo k dispozici. Některé vozy se opravovaly a upravovaly, jiné se získávaly prostřednictvím soukromých majitelů a sběratelů. Dobová auta navíc nebyla jen dekorací. Musela fungovat během natáčení, absolvovat jízdy a opakovaně se vracet před kameru.
Eva Hudečková a svetr, který vadil cenzorům
Mnohem vážnější byl příběh Evy Hudečkové. Herečka ztvárnila doktorku Evu Dolejšovou a podle pozdějších vzpomínek se během práce snažila také ovlivnit podobu své postavy. Se scenáristou Jiřím Hubačem se například domluvila na doplnění některých scén, které měly lépe vysvětlit její chování. Potom ale zasáhla cenzura.
V jedné scéně měla Hudečková na sobě šachovnicový svetr. A komunisté začali řádit. „Některé moje scény vystřihovali. Byla tam velká nesvoboda. Měla jsem na sobě šachovnicový svetr a normalizační cenzura v něm viděla skrytý symbol kříže, takže všechny záběry, kde jsem ho na sobě měla, musely pryč,“ vysvětlovala.
Sanitka přitom nebyla cenzurou poznamenána pouze v tomto případě. Později se například ukázalo, že v předlistopadové verzi seriálu chyběla část dialogu týkajícího se emigrace. Některé původně vystřižené pasáže se mohly objevit až po roce 1989. Cenzoří se zkrátka hodně vyřádili. „Přístup cenzorů byl paranoidní,“ říkala Hudečková.
Cenzorům vadila i píseň Můj čas
Poněkud paradoxní je i osud písně, která se nakonec stala jedním z nejznámějších symbolů celého seriálu. Úvodní Můj čas nazpívali Hana Zagorová, Stanislav Hložek a Petr Kotvald. Česká televize potvrzuje, že právě Zagorová byla původní volbou produkce a k nahrávání si přizvala oba zpěváky.
Text písně přitom nebyl pro tehdejší cenzory úplně bezproblémový. „Text Zdeňka Borovce se nám moc líbil a mysleli jsme, že stejný názor budou mít všichni. Někomu z vedení se však nelíbil slogan Příteli, chvátej, SOS. A to proto, že by si to mohl někdo vyložit, jako že žádáme o pomoc Američany, aby nám sem přijeli pomoct od Rusů,“ vzpomínal Pavel Růžička.
Josef Vinklář si musel poradit s doktorem Cvachem
Zajímavý je také případ Josefa Vinkláře. V Sanitce dostal roli Jaroše, ředitele záchranné služby. Problém byl v tom, že si ho diváci ještě velmi silně spojovali s doktorem Cvachem z Dietlovy Nemocnice na kraji města. Cvach byl přitom přesně ten typ postavy, kterou publikum nemělo příliš v lásce. Vinklář později připustil, že právě kvůli tomu k dalšímu seriálu z lékařského prostředí zpočátku přistupoval s určitou opatrností. Nakonec ho přesvědčil scénář.
Jedním z největších trumfů Sanitky bylo obsazení. Jaromír Hanzlík jako doktor Jandera je pochopitelně ústřední postavou, ale seriál nestojí pouze na něm. Výraznou roli dostal Jiří Bartoška jako doktor Richard Skalka, Petr Kostka jako doktor Mádr a Zlata Adamovská jako Eliška. Pavel Zedníček se objevil jako Fanda a Petr Nárožný jako garážmistr Pudil.
Zajímavé je, kolik známých tváří se v jednotlivých epizodách objevuje v menších rolích. Divák tak může narazit na Natašu Gollovou, Jiřinu Štěpničkovou, Ladislava Peška, Věru Galatíkovou, Simony Stašovou, Karla Heřmánka, Vladimíra Dlouhého nebo Ondřeje Vetchého. Díky tomu má Sanitka i dnes trochu jiný rytmus než současné dlouhé seriály. Jeden případ může být uzavřen během jediné epizody, zatímco vztahy hlavních postav pokračují dál.
Zdroje: autorský článek s využitím
