Článek
Když se řekne Mařenka z Arabely, většině diváků se vybaví především Veronika Týblová, která postavu hrála v původním seriálu. Hana Igonda Ševčíková přišla na řadu až v pokračování Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek z roku 1993. Bylo jí tehdy pouhých 21 let a právě tato role odstartovala její výraznější televizní kariéru. „Dva roky nádherného natáčení s panem Vorlíčkem, panem Sirotkem a bezvadným štábem. Dále setkání s takovými herci jako byli paní Zázvorková, pánové Brodský, Sovák,“ vzpomínala.
Když hrála Zagorová, bylo jasno
Jedna z nejzajímavějších historek se netýká její kariéry, ale samotného jména. Hana se narodila 20. února 1970 v Praze a její matka měla pro dceru připraveno několik možností. „Ve chvíli, kdy jsem se rodila, začali na porodním sále v rádiu hrát mamčinu oblíbenou zpěvačku Hanku Zagorovou. Jméno jsem tak měla jisté,“ vysvětlovala později herečka.
Její cesta k herectví přitom nebyla úplně přímočará. Vystudovala střední pedagogickou školu a následně DAMU. Na škole se potkala také s Borisem Rösnerem, který se později stal nejen jejím pedagogem, ale také kolegou a přítelem. Na jeho neortodoxní způsob výuky vzpomínala s respektem. „Některé jeho výrazy, zvláště při praktických zkouškách, byly trochu drsné. Jednou mne „pochválil komplimentem Ty krávo, co tam děláš!“ To všechno ale dělal jen proto, aby nás vyprovokoval k co nejlepšímu výkonu.“
Mařenka byla jen začátek
Po Arabele rozhodně nezůstala herečkou jediné role. Už v devadesátých letech se objevovala ve filmech, televizních inscenacích a pohádkách. Zahrála si například v Konci básníků v Čechách, později v pohádkách Smůla a Zimní víla. Česká televize ji eviduje také v řadě dalších projektů, mimo jiné v seriálech Vzteklina nebo Ach, ty vraždy!
Její skutečně významnou profesní základnou se ale stalo divadlo. Už od roku 1990 hostovala v Národním divadle a od roku 1992 zde působila ve stálém angažmá. Na první scéně si zahrála například v Lucerně, Cyranovi z Bergeracu, Babičce, Sluhovi dvou pánů, Našich furiantech nebo Strakonickém dudákovi. V Národním divadle nakonec strávila zhruba čtvrt století. To je část její kariéry, která se dnes trochu ztrácí za televizními rolemi. Pro diváky je Mařenkou nebo Klárou Peškovou, ve skutečnosti má za sebou mnohem výraznější divadelní zkušenost.
Její hlas možná znáte lépe než tvář
Televizní diváci ji později poznali v úplně jiných polohách. V Pojišťovně štěstí ztvárnila lékařku, v seriálu Ulice potom Kláru Peškovou. Ta měla k pohádkové Mařence hodně daleko. Právě zápornější a komplikovanější postavy podle ní dokázaly změnit způsob, jakým ji lidé vnímali. Zajímavé je, že ani po letech nemá k televizním rolím vyhraněný postoj. „Je to spíše shoda okolností. Naopak mám komedie ráda, humor vyhledávám a vážím si každé nabídky,“ vysvětlovala.
V posledních letech se přitom Ševčíková před kamerou objevuje méně než dříve. Neznamená to však, že by z herecké profese zmizela. Velkou část její práce představuje dabing. Její hlas zazněl například v seriálech Čarodějky, Ztraceni, Dva a půl chlapa, Město žen nebo Koruna. Z filmů se podílela mimo jiné na českém znění titulů Shrek 2, Dolittle, Příšerky s.r.o. nebo Pan Včelka.
Je také jednou z českých dabérek, jejichž hlas si diváci mohou spojovat s konkrétními hollywoodskými herečkami. Dabovala například Drew Barrymore, Renée Zellweger, Jennifer Jason Leigh, Marisu Tomei, Evu Mendes nebo Kelly Reilly. Dabing ukazuje, jak snadno může herec zůstat součástí diváckého života, i když už není pravidelně vidět na obrazovce.
Hana Igonda Ševčíková s manželem a dcerou
S Markem Igondou ji spojila návštěva Bratislavy
V osobním životě prožila Ševčíková jedno manželství, o kterém veřejně příliš nemluví. Její první muž byl tanečník a herečka tuto část života označuje za uzavřenou kapitolu. Se svým současným manželem Markem Igondou se seznámila v Bratislavě. V době jejich prvního setkání byl ještě studentem herectví. Hana tehdy přijela za kamarádkou na představení studentů herecké škol a z návštěvy, na kterou se mohlo brzy zapomenout, se nakonec vyvinul dlouholetý vztah.
Igonda je slovenský herec, který vystudoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě a působil mimo jiné ve Slovenském národním divadle. Později pracoval také v Česku. Svatbu měli v roce 2004 a už před ní přitom věděli, že společný život nebude úplně typický. Marko totiž dál pracoval na Slovensku, zatímco jejich společné zázemí bylo v Praze. Vztah tak od začátku provázelo cestování mezi dvěma zeměmi.
V tom spočívá jeden z důvodů, proč jejich manželství působí i po letech poměrně neobvykle. Nejsou typickým párem, který by trávil každý den společně. Marko Igonda kvůli práci často cestuje a oba si na tento režim postupně zvykli. „Neřeším, kdy Marka uvidím. Chci jen vědět, že existuje a že mě má rád. Potom je jedno, kde je. Je mnoho párů, které spolu jsou denně, usínají vedle sebe, a přesto jsou si vzdálení,“ řekla Ševčíková.
Dcera hereckou tradici nepřevzala
V roce 2007 se manželům narodila dcera Mária Aneta. Vyrůstala v prostředí, kde bylo herectví běžnou součástí života, a sama si dokonce vyzkoušela práci před mikrofonem i kamerou. Nakonec ji ale rodičovská profese nezlákala, více ji přitahovala kriminalistika a nakonec se tímto směrem také vydala.
Ševčíková to ale nijak zásadně neřeší. Tím spíš, že své zkušenosti předává také mladším zájemcům o herectví. Působila jako lektorka hereckých kurzů a podílela se například na aktivitách zaměřených na tradiční i filmové herectví. V roce 2024 se také stala patronkou školní soutěže Vlčí halíř, v níž děti a mladí lidé vytvářeli vlastní audiovizuální zpracování příběhů.
Zdroje:
