Článek
Když se řekne Mařenka z Arabely, většina lidí si okamžitě vybaví malou zrzavou holčičku s jiskrou v očích, která si bez ostychu poradila s pohádkovým světem i dospělými kolem sebe. Veronika Týblová (55) byla v osmdesátých letech skutečnou dětskou hvězdou, přesto její herecká kariéra skončila dřív, než mohla plynule přejít do dospělých rolí. Ne proto, že by neměla nabídky, ani proto, že by ji herectví přestalo bavit. Skončila z rozhodnutí, které mělo víc společného s rodinou než se světem před kamerami.
Fantomas je srovnal do latě
Před kameru se dostala vlastně náhodou. Byla živé, temperamentní dítě, které chvíli neposedělo. Její učitelka tehdy přišla s nápadem, že by natáčení mohlo být ideální způsob, jak její energii využít. První zkušeností byl film Kočičí princ, kde sice nedostala hlavní roli, ale filmařům neunikla. A právě tam si jí všiml Václav Vorlíček. Když pak hledal představitelku Mařenky do Arabely, Veronika byla jasná volba.
Seriál z ní udělal hvězdu doslova přes noc. Natáčení pro ni ale nebylo prací v pravém slova smyslu. Spíš připomínalo dlouhé prázdniny plné dobrodružství. Se spolužáky na place si rozuměla, s Ondřejem Kepkou vytvořili sehranou dvojici a celé to brala jako velkou hru. I po letech vzpomínala, že to byl jeden z nejhezčích roků jejího dětství. Štáb z ní občas asi šílel, protože lumpárnám se nevyhýbala, ale režisér i dospělí herci s ní měli trpělivost. Respekt vzbuzoval hlavně František Peterka v roli Fantomase. Jakmile se objevil, prý bylo po zlobení.
Tatínek a komunisté jí vystavili stopku
Po Arabele přišly další nabídky. Objevila se v Létajícím Čestmírovi, natáčela i v Německu a bylo jasné, že by její herecká kariéra mohla pokračovat. Na rozdíl od mnoha jiných dětských herců měla štěstí i na školu. Spolužáci jí nezáviděli, spíš byli pyšní, že mají ve třídě „tu Mařenku z televize“. Učení zvládala bez problémů a rodiče ji v hraní podporovali. Až do chvíle, kdy se charakter nabídek začal měnit.
Její tatínek byl novinář, který po normalizaci musel s profesí skončit. Politiku vnímal velmi citlivě a měl jasnou hranici, za kterou nechtěl jít. „Tatínek byl novinář a po roce 68 nemohl psát. Dokud jsem hrála normální holky, podporoval mě, ale dceru funkcionáře mi hrát nedovolil,“ vzpomínala. Otec tedy řekl jasné „ne“. A to bez kompromisů. Pro něj bylo důležitější zachovat si vnitřní integritu než budovat hereckou kariéru své dcery za každou cenu.
Veronika to přijala překvapivě klidně. Herectví ji bavilo, ale nebylo pro ni životní nutností. Měla jiné zájmy, věnovala se intenzivně házené a natáčení brala spíš jako zpestření než jako směr, kterým by se chtěla nutně ubírat celý život. Když nabídky ustaly, jednoduše se posunula dál.
Práce, ve které se našla
Místo konzervatoře šla na gymnázium a později vystudovala pedagogickou školu. Právě tam našla povolání, které jí sedlo možná ještě víc než kamera. Když poprvé stála před třídou, prý měla okamžitě jasno. Učení ji baví, naplňuje a bere ho jako práci, kde si paradoxně spíš odpočine. Smysl pro humor, nadhled a schopnost zaujmout, které získala už jako malá herečka, využívá dodnes. „Učím na prvním stupni a baví mě to. Snažím se učit formou humoru a strašně se přitom vyřádím. Okamžitě jsem věděla, že tohle je práce pro mě. Když se děti pro něco nadchnou, jsem fakt šťastná.“
S dětmi občas připravuje divadelní představení a herecká zkušenost se jí přirozeně hodí. Dnes ji její žáci znají pod příjmením Polívková, které získala v druhém manželství. Ani jedno z jejích manželství bohužel dlouho nevydrželo, ale má dvě dospělé děti. V této roli je spokojená. Ostatně, rodina pro ni vždycky byla důležitější než návrat ke slávě a mediální pozornosti.
Zdroje:
