Článek
Když se v seriálu Ulice přestal objevovat Oldřich Farský, fanoušci dlouho nechápali proč. Ondřej Pavelka (70) patřil k tvářím, které byly s nekonečným seriálem spojené od samého začátku, a mnozí si bez něj rodinu Farských ani neuměli představit. Jenže herec po letech přiznal, že jeho odchod byl vlastně nevyhnutelný. „S tvůrčím týmem jsme se domluvili, že mé působení na nějaký čas, a možná i natrvalo, přerušíme. Byl jsem v Ulici už tak trochu jako rekvizita,“ vysvětloval.
Vyšehrad jako naprostý fenomén
Po více než dekádě scénáristé vyčerpali téměř všechny možné dějové linky, Olda přišel o dítě, řešil milenky i transplantaci ledviny. Další dramatické zvraty už tak víceméně postrádaly smysl. Odchod ze seriálu ale rozhodně neznamenal herecký útlum. Ondřej Pavelka dál působí v Národním divadle, učí na DAMU a pravidelně se objevuje před kamerou. Diváci ho mohli vidět třeba ve fenoménu Vyšehrad a následně i ve filmové verzi, kde si zahrál manažera fotbalového klubu po boku Jakuba Štáfka.
Mimochodem, fotbal je o emocích, se kterými má herec občas problém. Lépe řečeno s jejich zvládáním. „Jsem trošku emotivní člověk, to ano, a neumím to moc ovládat. Občas křičím, ale nutím se ke klidu. Tedy… občas spíš jen předstírám, že jsem klidný,“ usmíval se. Každopádně Vyšehrad, který začínal pouze na internetu, nakonec přerostl ve filmový fenomén. Čekal to málokdo, Pavelka byl jedním z těchto lidí. Nicméně když se přidá trochu toho srdíčka…ale to už jsme asi u fotbalu až příliš.
Ondřej Pavelka a Jaromír Bosák na premiéře filmu Vyšehrad Dvje
Národní divadlo bylo moc oficiální
Když Pavelka vzpomíná na své herecké začátky, možná by leckdo počítal s tím, že to bude taková ta klasická pohádka, jak měl svůj vzor a ten následoval. Je to ale trošku jinak. „Byl jsem takovej mladej nafoukanej parchant, který říkal, jak se divadlo má a nemá dělat. Na škole jsem hlásal, že my jsme avantgardní divadlo a oni nás učí ten realismus,“ vysvětloval. Dokonce odmítl i první nabídku angažmá v Národním divadle.
Tehdy mu totiž připadalo příliš oficiální a svazující. „No, jak říkám, nafoukanej parchant. Samozřejmě v Národním divadle byli skvělí herci, ale v té době, v osmdesátých letech, jsme spíš hledali nějaký ostrov svobody, kde jsme si mohli tvořit, a Národní pro nás byla taková státní oficialita.“ Místo prestižní scény tedy raději zůstal v alternativním prostředí malého sklepního divadla Rubín, kde cítil kýženou svobodu a mohl s kolegy „nahlas přemýšlet“. Faktem je, že právě tahle vzdorovitost ho formovala.
Pohřeb Borise Rösnera a holky naostro
Herec ovšem překvapil ještě jednou věcí, už několik let údajně plánuje vlastní pohřeb. K úvahám o smrti ho přivedlo poslední rozloučení s hereckým kolegou Borisem Rösnerem. Silná atmosféra plná smutku ho tehdy zasáhla natolik, že si řekl, že něco podobného nechce dopřát ani sobě, ani svým blízkým. „Když jsme pohřbívali Borise Rösnera v Národním divadle, tak šly holky tzv. naostro, jestli to můžu říct. U rakve se tam stojí čestná stráž a dámy tam šly krásně oblečené, ale byly naostro,“ zavzpomínal. A tak vznikl plán posledního rozloučení po Pavelkovu. Musí to být veselé, žádné truchlení.
Pohřeb by se měl odehrát v Divadlo Rubín, kde strávil důležitou část života. Podle jeho představ má být všechno spíš groteskou než tragédií. Hosté mají pít víno, vzpomínat a smát se. Dokonce prý vymyslel i černohumorný moment, kdy mají nosiči rakve na schodech „uklouznout“. „Tam jsou takové divné schody… a to mají ode mě kulisáci nakázané… peníze už jsou složené. Dole bude rakev a bude se tam pít a potom mě ponesou nahoru po těch schodech a tam jako uklouznou,“ má jasno herec.
Ovšem přestože už dnes přemýšlí nad „dnem D“, energie mu rozhodně nechybí. V sedmdesáti letech stále hraje, učí mladé herce a natáčí. A zatímco šuplík se starými fotografiemi a vzpomínkami nechává raději zavřený, diváci na něj rozhodně nezapomněli. Pro většinu z nich zůstane navždy Oldou Farským, který z Ulice sice zmizel, ale z české herecké scény rozhodně ne.
Zdroje: autorský článek s využitím
