Článek
Monika (36) si nikdy nemyslela, že bude jednou řešit, jestli se svému vlastnímu manželovi vlastně líbí. Po deseti letech společného života pro ni bylo důležitější, že si rozumějí, dokážou se domluvit a mají vedle sebe člověka, na kterého se mohou spolehnout. O to víc ji překvapilo, když jí manžel během hádky řekl, že vlastně nikdy nebyla jeho typ. „Úplně mě to zaskočilo. Říkala jsem si, jak může někdo po deseti letech manželství říct něco takového? Vždyť jsme spolu dobrovolně žili celou tu dobu,“ vypráví Monika.
Hodně ji to zasáhlo
Na začátku vztahu přitom žádný podobný problém nevnímala. Seznámili se přes společné známé a brzy zjistili, že si mají co říct. Moniku na manželovi přitahovalo, že byl klidný, vtipný a působil jako člověk, se kterým by mohla jednou založit rodinu. Ani ona podle svých slov nikdy neměla pocit, že by ho přitahovala jen určitým typem vzhledu. „Nikdy mi neřekl, že bych nebyla jeho vysněná žena. Naopak jsem měla pocit, že se mu líbím taková, jaká jsem. Proto mě ta věta po letech tak zasáhla.“
V jejich manželství se podle Moniky postupně změnilo hlavně to, jak spolu trávili čas. Práce, domácnost a každodenní povinnosti převzaly většinu prostoru a romantika se dostala spíš na vedlejší kolej. Monika to nepovažovala za nic neobvyklého. Předpokládala, že podobným obdobím projde většina dlouhodobých vztahů.
Řekl jí to během hádky
Jenže během jedné hádky se řeč stočila právě k jejich přitažlivosti. Manžel jí vyčetl, že už se o sebe tolik nestará jako dřív. Monika se bránila tím, že ani on už není stejný člověk jako před deseti lety a tehdy přišla věta, kterou by od něj nečekala. „Řekl mi: ‚Ty jsi nikdy nebyla můj typ.‘ A pak dodal, že si toho všiml už na začátku, ale prý to nechtěl řešit,“ popisuje.
Monika prý chvíli vůbec nevěděla, co na to říct. Nešlo jen o samotný obsah jeho slov, ale hlavně o to, že se jí najednou v hlavě začaly vracet první roky jejich vztahu. Přemýšlela, jestli si některé jeho projevy náklonnosti nevysvětlovala jinak, než je skutečně myslel. „Začala jsem si říkat, jestli se mu někdy opravdu líbilo, jak vypadám. Jestli mě objímal proto, že mě chtěl, nebo protože jsme spolu prostě byli.“
Manžel se později snažil svá slova vysvětlit. Tvrdil, že tím nechtěl říct, že ho Monika nepřitahuje. Spíš prý myslel, že kdyby si měl před lety vytvořit představu ideální ženy, vypadala by jinak. Podle něj se ale během společného života jeho vkus změnil a hlavní roli už dávno nehraje jen vzhled.
Nechce být něčí kompromis
Monice však takové vysvětlení příliš nepomohlo. Především jí vadilo, že informaci použil právě ve chvíli, kdy se hádali. „Kdyby mi to řekl někdy v klidu a snažil se vysvětlit, co tím myslí, možná bych to dokázala přijmout. Ale říct manželce v hádce, že vlastně nikdy nebyla jeho typ, je podle mě něco úplně jiného.“
Od té doby se podle ní změnil její vztah k vlastnímu vzhledu. Začala si více všímat věcí, které dříve neřešila. Před zrcadlem přemýšlela, co přesně na ní manželovi údajně nevyhovuje, a přistihla se, že porovnává svůj vzhled s ženami, o kterých ví, že se mu líbí. „Najednou jsem měla pocit, že soutěžím s nějakým jeho ideálem, který ani neznám. A to je hrozně nepříjemný pocit,“ přiznává.
Zároveň si uvědomila, že problém nemusí být pouze v jedné nešťastné větě. Pokud spolu mají pokračovat, potřebuje vědět, jestli ji manžel skutečně považuje za přitažlivou a jestli si jí váží. Nečeká, že jí bude každý den skládat komplimenty. Chce ale cítit, že pro něj není jen člověkem, se kterým sdílí domácnost. „Nechci být něčí kompromis. Nevadí mi, že jsem třeba nebyla jeho vysněný typ. Vadí mi představa, že jsem se to dozvěděla až po deseti letech a ještě způsobem, který mě měl během hádky zranit.“
Ptá se sama sebe, jestli je dost dobrá
S manželem se proto snaží o celé situaci mluvit znovu, tentokrát bez výčitek. Monika připouští, že ani ona není po deseti letech stejná jako v době, kdy se poznali. Podle ní je ale rozdíl mezi tím, že se lidé během vztahu mění, a tím, když jeden druhému začne zpětně zpochybňovat samotné základy jejich přitažlivosti. „Možná jsem naivní, ale po deseti letech jsem chtěla slyšet spíš to, že jsem pořád jeho žena a že mě chce. Ne že jsem vlastně nikdy nebyla jeho typ.“
Dnes už proto Monika neřeší jen otázku, jestli odpovídá manželovu vkusu. Mnohem víc ji zajímá, proč měl potřebu jí něco takového říct a co jejich vztah potřebuje, aby se v něm oba cítili dobře. Jedna věta totiž podle ní dokázala otevřít mnohem větší téma než jen vzhled. „Nejvíc mě mrzí, že jsem se po těch letech začala ptát sama sebe, jestli jsem pro něj vůbec dost. A přesně toho pocitu se teď potřebuji zbavit,“ uzavírá Monika.
