Poznáte dětského herce, který natočil Obecnou školu a Šakalí léta? Pak se Jakoubek vypařil

K filmu se Václav Jakoubek (45) dostal díky mamince, která ho přivedla na konkurz. Nebyla v tom žádná promyšlená kariérní strategie, spíš zvědavost a náhoda. Jenže právě náhody ve filmovém světě často rozhodují. Drobný kluk s nenuceným projevem zaujal a první zkušenost před kamerou byla na světě. Snímek Poslední motýl, odehrávající se během druhé světové války, pro něj znamenal první kontakt s profesionálním natáčením. Pro dítě to může být dobrodružství, ale málokdo tehdy domýšlí, jaký vliv to může mít do budoucna.

Skutečný průlom ale přišel až s Obecnou školou. Film těžil ze silného scénáře i z osobních vzpomínek Zdeňka Svěráka na poválečné dětství. Jakoubkův Eda Souček nebyl přehrávaný ani roztomile stylizovaný. Působil civilně, což mu dodalo věrohodnost. I díky tomu film „zestárl“ velmi dobře a dodnes se vrací na obrazovky. Natáčení ale někdy nebylo jednoduché. Třeba když štáb použil skutečný rybí tuk, aby reakce dětské hvězdy nebyla hraná. Dnes by se to řešilo jinak, tehdy šlo o běžnou praxi.

Zajímavé je, že sám Jakoubek nemá Obecnou školu jako svůj nejoblíbenější projekt. Mnohem bližší mu jsou Šakalí léta. Možná proto, že už nebyl jen malým dítětem, ale vnímal atmosféru natáčení i práci kolem sebe. „Životní příležitost mi přihrálo natáčení Šakalích let, kde jsem se seznámil s Jakubem Špalkem. Díky tomu jsem dostal divadelní roli v Divadle v Celetné se souborem Kašpar, kde jsem zůstal už natrvalo,“ vzpomínal herec.

Právě díky této zkušenosti se dostal k divadlu. Spolek Kašpar pro něj znamenal školu v tom nejpraktičtějším smyslu. Večer co večer na jevišti, bez možnosti střihu nebo opravy. Naučil se disciplínu, práci s publikem i to, jak zvládat trému. V jedné inscenaci musel ovládnout kouzelnické triky a jednoduchou akrobacii.

Realita filmové branže ale bývá neúprosná. Po silnémstartu nepřicházely další velké příležitosti. Typově se přestal hodit do dětských rolí, ale pro dospělé postavy ještě nebyl „zavedený“. Takové mezidobí je pro mnoho bývalých dětských herců kritické. Přidaly se i neúspěšné pokusy o studium na DAMU. „Jednou jsem prý neměl talent a podruhé oni neměli místo,“ krčil rameny. Člověk snadno získá pocit, že mu někdo zavřel dveře. A že klíč drží někdo jiný.

Jakoubek ale zvolil střízlivější přístup. Nesázel všechno na jednu kartu. Vyzkoušel si i civilní profese a studium mimo umění. Ne jako rezignaci, spíš jako pojistku a rozšíření obzorů. Zkrátka si uvědomil, že herectví je krásné, ale nejisté povolání. A že mít zkušenost i z jiného světa není na škodu.

Když doma práce ubývala, odešel do zahraničí. Ve Švýcarsku našel stabilnější divadelní zázemí. Hrál pro jiné publikum, v jiném jazyce a s jinou pracovní kulturou. To herce formuje možná víc než sláva doma. Získal odstup i sebevědomí. Samozřejmě už ne jako dětská hvězda, což mu ale nijak nevadilo.

Snad doufal v to, že se naplní rčení „kdo si počká, ten se dočká“. Nestalo se. Václav Jakoubek na velkou roli čekal marně. Vlastně se dá říct, že na jakoukoli, když nepočítáme menší roličku ve snímku Toman v roce 2018. Přesto herec nepůsobí zatrpkle. A jestli se nakonec přeci jen objeví výrazná filmová příležitost? To ukáže čas.

Zdroje: readzone.cz, dotyk.cz, super.cz, svetzeny.cz