Článek
Pračky, televize, ledničky, klimatizace, šperky, hotovost. Seznam věcí, které podle svědectví obyvatel mizely z ukrajinských domácností po příchodu ruských vojáků, působí někdy až absurdně. Jenže pro lidi, kteří v okupovaných městech a vesnicích přišli o své domovy, nejde o žádnou anekdotu z války. Jde o majetek, který jim byl jednoduše vzat.
Berou vše, co jim přijde pod ruku
Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva ve své zprávě založené na více než 2300 rozhovorech popsal rozsáhlé rabování soukromého majetku ruskými vojáky. Z domů podle svědectví mizela elektronika, kuchyňské spotřebiče, bojlery, klimatizace, televizory, šperky i alkohol. Vojáci si podle výpovědí brali také hotovost a někdy odváželi vybavení celých domů na nákladních automobilech.
OSN zaznamenala také zabavování automobilů z domácností, podniků, státních institucí a kostelů. V okupovaných částech Ukrajiny navíc pokračuje širší proces zabavování nemovitostí. Podle OSN ruské úřady vytvářejí mechanismy, jejichž prostřednictvím označují domy vysídlených Ukrajinců za opuštěné a následně je mohou vyvlastnit. Tady začíná být ukrajinský příběh nepříjemně povědomý.
Stejný způsob uvažování už znalo Československo
Bylo by samozřejmě chybou tvrdit, že všechno, co dnes dělá ruská armáda na Ukrajině, je přesnou kopií sovětského jednání v roce 1945. Historické okolnosti byly jiné a také právní rámec se lišil. Přesto existuje jeden nápadný společný prvek: přesvědčení, že vítězná či okupační moc může s majetkem poražené země nakládat podle vlastních potřeb.
Když v květnu 1945 dorazila Rudá armáda do Prahy, většina českého obyvatelstva ji skutečně vítala jako osvoboditele. Rudá armáda sehrála zásadní roli při porážce nacistického Německa a osvobození největší části českých zemí. To ale neznamenalo, že se po skončení bojů všechno odehrávalo podle pravidel, která by dnes působila samozřejmě. Sověti totiž začali řešit válečnou kořist. A hranice mezi tím, co skutečně patřilo Němcům, a tím, co bylo československým majetkem, nebyla vždy respektována.
Historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu popsal například případy, kdy sovětské jednotky v květnu 1945 v Brně a na Moravě obsazovaly banky a zabavovaly zlato, hodinky či peníze. Sovětští vojáci přitom tvrdili, že jde o německý majetek. Podle archivních dokumentů ale část zabavených cenností patřila československým občanům. Bankovní úředníci protestovali. Proti ozbrojeným vojákům však měli jen velmi omezené možnosti.
Sověti v roce 1945 zdaleka nebyli jen osvoboditelé
Zlato, peníze i průmyslové vybavení
Nešlo pouze o věci, které se vešly do pytle nebo kufru. Sovětská strana si nárokovala německou válečnou kořist a z Československa se odvážel také průmyslový materiál. Pro Moskvu byly cenné stroje, výrobní zařízení i technické informace. Sovětské požadavky se týkaly například technických výkresů, technologických postupů, receptur a dalších informací využitelných pro průmyslovou a vojenskou výrobu. Některé požadavky se dotýkaly významných československých průmyslových podniků.
To je důležitý rozdíl oproti představě, že šlo pouze o vojáka, který si po vítězné válce odvezl hodinky nebo jízdní kolo. Část poválečných odvozů měla státní a strategický charakter. V tom lze najít určitou paralelu s dnešní Ukrajinou. Rabování domácností je jedna věc. Systematické zabírání majetku, průmyslových zařízení, kulturních předmětů nebo nemovitostí je něco mnohem širšího.
Po osvobození přišlo vybírání účtu
Československo navíc muselo sovětskou armádu zásobovat. Ne všechno, co ze země odcházelo, tedy bylo ukradeno. Část materiálu byla poskytována na základě dohod a poválečného uspořádání. Proto je nutné rozlišovat mezi válečnou kořistí, povinnými dodávkami, reparacemi a skutečným rabováním.
Historik Prokop Tomek přitom upozorňuje, že sovětské jednotky v Československu překračovaly hranici mezi těmito kategoriemi. V některých případech si přivlastňovaly věci, které jim podle československé strany nepříslušely. To je možná nejzajímavější část celého příběhu. Sovětský svaz nepotřeboval tvrdit, že krade. Stačilo říct, že zajišťuje kořist, reparace nebo majetek nepřítele.
Podobný mechanismus je vidět i v okupovaných částech Ukrajiny, kde ruské úřady označují některý majetek za opuštěný a následně jej převádějí pod svou kontrolu. OSN tento postup označuje za odporující mezinárodnímu humanitárnímu právu.
Rok 1968: tentokrát už nepřišli jako osvoboditelé
O více než dvacet let později se sovětská armáda do Československa vrátila. Tentokrát však nikoliv jako armáda postupující proti nacistickému Německu. V srpnu 1968 přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, vedená Sovětským svazem, aby zastavila reformní proces Pražského jara. Sovětská vojska následně zůstala v Československu až do roku 1991.
A s nimi přišel další problém: obrovský prostor, který si okupační armáda nárokovala pro vlastní potřeby. Kasárna, sklady, letiště, výcvikové prostory, byty. Sovětská armáda si vytvořila v Československu vlastní infrastrukturu a po více než dvě desetiletí fungovala do značné míry odděleně od okolní společnosti. Sovětská přítomnost měla výrazné dopady na místní obyvatele, stát i životní prostředí.
Tentokrát už nebyla řeč o válečné kořisti z poraženého Německa. Československo bylo spojeneckou zemí Sovětského svazu, jenže zároveň zemí, která byla po srpnu 1968 pod vojenským tlakem Moskvy. Sovětská armáda odešla až v roce 1991. Poslední transport opustil Československo v červnu toho roku a tím definitivně skončila kapitola, která začala invazí v srpnu 1968.
V roce 1968 už přišli Sověti jako okupanti
Podobnost, která je do očí bijící
Když dnes z okupované Ukrajiny přicházejí zprávy o odvážených televizorech, pračkách, klimatizacích nebo autech, může to vypadat jako bizarní vedlejší produkt moderní války. Není. OSN popisuje rabování soukromého majetku jako rozsáhlý problém v oblastech okupovaných ruskými silami. Zároveň dokumentuje zabavování nemovitostí a tlak na obyvatele, kteří byli nuceni své domovy opustit.
Československá zkušenost ukazuje, že podobné jednání není v historii ruského a sovětského vojenského působení úplnou novinkou. V roce 1945 se ze země odvážely cennosti a majetek, který Sověti označovali za německou kořist, přestože část z něj podle československých dokumentů německá nebyla. Později se sovětská armáda vrátila jako okupační moc a na více než dvacet let si vytvořila rozsáhlé zázemí na území Československa.
Ruské a předtím sovětské vojenské síly v různých válkách a okupacích opakovaně čelily obviněním a dokumentovaným případům rabování, zabavování soukromého majetku a přisvojování zdrojů z území, která vojensky ovládly. Proto má dnešní obraz ruských vojáků odvážejících z okupované Ukrajiny domácí spotřebiče nepříjemnou historickou ozvěnu. Před osmdesáti lety se podobný příběh odehrával i za našimi dveřmi.
Zdroje: autorský článek s využitím
https://www.ohchr.org/sites/default/files/Documents/Countries/UA/ReportUkraine16May-15Aug2019_EN.pdf
kniha - Sovětská armáda a česká společnost 1968–1991 - Marie Černá
