Článek
Život Miluše Voborníkové (76) by vydal na román, který by nebyl o velkých gestech, ale o tiché vytrvalosti. O ženě, která byla v mládí obdivovaná pro půvab i talent, a přesto nikdy nevsadila vše jen na lesk reflektorů. A také o vztahu, který vznikl v komplikované době, ale obstál ve zkoušce času lépe než mnohé idylické začátky.
Osudového muže se nejprve bála
Když se Miluše Voborníková na přelomu 60. a 70. let objevila na hudební scéně, působila jako zjevení. Jemná, přirozeně krásná, s hlasem, který měl blíž k vyprávění než k okázalé exhibici. Muži po ní šíleli. „Vím, že jich pár čekalo u nás doma. Seděli na zídce a čekali, až vyjdu ven. Z toho jsem neměla dobrý pocit a trošku jsem jim utíkala jiným východem,“ vzpomínala se smíchem. Semafor jí dal pevné základy, ale setkání s Petrem Spáleným otevřelo další kapitolu. Nejdřív profesní, což znamenalo společné koncerty a úžasné souznění na pódiu. Asi se tedy dalo očekávat, že se dají dohromady i v osobní rovině.
Miluše Voborníková byla v hledáčku mnoha mužů
Nebylo to ale jednoduché. „Já jsem se ho bála. Byla jsem zvyklá na semaforské lidi, otevřené a usměvavé. Petr je introvert. To je taková image, ale on to tak cítí.“ Jejich vztah nevznikal v ideálních kulisách a oba si museli projít obdobím pochybností i nepřejících pohledů okolí. Přesto se ukázalo, že to, co mezi nimi vzniklo, nebyla letmá epizoda, ale hluboké partnerství. Za muzikanta, který byl předtím ženatý s moderátorkou, zpěvačkou a herečkou Pavlínou Filipovskou, s níž má dceru Pavlínu Wolfovou, se Voborníková provdala v roce 1980. Mají spolu dceru Barboru.
Nehoda, který ji navždy změnila
Voborníková nikdy netvrdila, že život je přímočarý. Ostatně osud jí to připomněl velmi tvrdě. Vážná autonehoda v polovině 70. let znamenala dlouhé měsíce léčení a následky, které si nese dodnes. Pro mnohé by to byl konec kariéry, pro ni spíš bolestná pauza a nový začátek. „Jako bývalá baletka jsem se znova naučila chodit a udržet rovnováhu, ale těžký úraz hlavy napravit nešlo. Od té doby neslyším na pravé ucho,“ vysvětlovala v knize Miroslava Graclíka Slavičí osudy. Dívka, která kdysi měla úsměv Mony Lisy, se vrátila bez patosu, bez snahy dokazovat světu cokoliv navíc.
Šťastný konec? Asi ano
Možná právě tehdy se ukázalo, že krása není jen otázkou vzhledu, ale i vnitřní síly. A manželství s Petrem Spáleným se postupně proměnilo v klidný přístav. Ne v izolaci, ale v obyčejnosti. Má dům, rodinu, vnoučata. Miluše se nikdy netlačila do role hvězdy za každou cenu. Role manželky a matky pro ni nebyly ústupem, ale přirozenou volbou. A Spálený? Ten zůstal muzikantem tělem i duší, ale doma spíš partnerem než bohémem.
Jejich vztah dnes působí jako připomínka, že i v uměleckém světě lze najít pevné a láskyplné svazky. Podobně jako to bylo u Hany Zagorové a Štefana Margity nebo u Marie Rottrové, která vždy mluvila o důležitosti lidské opory, nejde o dokonalost, ale o respekt a humor. O schopnost zavřít dveře před zbytečnými spory a nechat vychladnout emoce. Možná to zní jako klišé, možná je to svým způsobem komické. Ale příběh Voborníkové a Spáleného opravdu ukazuje, že láska umí překonat i ty největší překážky.
Zdroje: zeny.iprima.cz, extra.cz vlasta.cz, blesk.cz
