Článek
Když se na televizních obrazovkách poprvé objevila Arabela, okamžitě si získala srdce diváků. Seriál režiséra Václava Vorlíčka a scenáristy Miloše Macourka přinesl něco, co do té doby nemělo obdoby, a to propojení klasické pohádky s moderním světem. Princezna z Říše pohádek se ocitla mezi obyčejnými lidmi a diváci mohli sledovat střet dvou naprosto odlišných světů. Jen málokdo ale tušil, kolik práce, komplikací a nečekaných situací se za vznikem tohoto kultovního díla skrývalo.
Obří projekt na tehdejší poměry
Arabela patřila k nejnáročnějším televizním projektům své doby. Štáb musel pracovat na desítkách lokací, koordinovat velké množství herců a zároveň vytvářet trikové scény, které byly na začátku osmdesátých let mimořádně složité. Dnes by většinu kouzel zajistily počítače. Tehdy však neexistovaly digitální efekty a vše se muselo řešit přímo při natáčení. Každé zmizení postavy, každá proměna nebo kouzlo znamenaly složitou přípravu, přesné načasování a často několik opakování stejného záběru.
Kameramani používali různé optické triky, střihové přechody a mechanické efekty. I zdánlivě jednoduchá scéna, kdy někdo mávne kouzelným prstenem a něco se objeví, mohla zabrat několik hodin práce. „Bylo to ohromně dobrodružné, napínavé a fakt je, že když to vyšlo, tak pak ta radost byla velká,“ usmíval se trikový specialista Boris Masník. Některé triky předběhly svou dobu, často šlo také o premiéry, které se pak v dalších projektech opakovaly a pilovaly k dokonalosti.
Vladimír Menšík svou nemoc často bagatelizoval
Menšík už byl vážně nemocný
Jednou z největších hvězd seriálu byl Vladimír Menšík, který ztvárnil Karla Majera, hlavu rodiny Majerových. Jeho humor, přirozenost a schopnost improvizace výrazně přispěly k úspěchu seriálu. Menšík byl známý tím, že dokázal pobavit celý štáb ještě před zapnutím kamer. Často vyprávěl historky a svými improvizovanými poznámkami rozesmál nejen kolegy herce, ale i technický personál. Některé situace musely být kvůli záchvatům smíchu několikrát přetáčeny.
Současně však už v této době bojoval se zdravotními problémy. Menšíkův zdravotní stav tehdy nebyl zdaleka ideální a natáčení pro něj představovalo značnou zátěž. Dušnost a silný kašel nebylo nic banálního, navíc se jeho astma stále zhoršovalo. Přesto dál pracoval. Některé scény se však musely točit narychlo, protože nikdo netušil, kolik času zrovna mají do chvíle, než bude Menšík potřebovat pauzu. Kvůli nemoci musel pravidelně až do smrti píchat injekce, aby mohl vůbec dýchat, což zařizovala lékařka Zuzana Lipárová. Ta s ním jezdila po celé republice, chodila s ním i na natáčení. „Seděla jsem stranou a vedle sebe jsem měla už připravené stříkačky s léky, abych ho nezdržovala od práce,“ vysvětlovala.
Hodně lidí o Menšíkově nemoci nevědělo. Byli však i výjimky. „Vyprávěl mi, že když si lehne, tak se dusí. Musel kvůli tomu spát vsedě. Nechával si do pokoje přinést křeslo, oblékl se do pyžama, nazul trepky, přehodil přes sebe župan, sedl si do křesla a v něm spal,“ vzpomínal na Menšíkovu nemoc režisér Václav Vorlíček.
Jiří Lábus vytvořil nezapomenutelného padoucha
Když dnes někdo vysloví jméno Rumburak, většina lidí si okamžitě vybaví Jiřího Lábuse. Přitom tehdy ještě nebyl takovou hereckou hvězdou jako později. Jeho pojetí zlého čaroděje bylo jiné než klasické pohádkové padouchy. Rumburak nepůsobil pouze hrozivě, ale často také komicky.
Právě tato kombinace humoru a zla z něj udělala jednu z nejvýraznějších postav celého seriálu. „Tehdy jsem vůbec netušil, že to bude seriál, který obletí skoro celý svět,“ vzpomínal Lábus. Mnoho scén navíc Lábus obohatil vlastními nápady a gesty, která ve scénáři původně nebyla.
Vlastimil Brodský jako král Hyacint
Roli krále Hyacinta ztvárnil Vlastimil Brodský, jeden z nejuznávanějších československých herců. Přestože šlo o pohádkovou postavu, Brodský jí dokázal dodat lidskost, humor i důstojnost. Natáčení scén v královském paláci často komplikovaly náročné kostýmy. Těžké pláště, koruny a bohaté dekorace vypadaly na obrazovce skvěle, ale herci v nich trávili celé hodiny pod silnými světly. Některé kostýmy byly tak těžké, že si herci mezi jednotlivými záběry museli pravidelně odpočívat.
Velká část seriálu vznikala v Praze. Když se na ulicích objevily pohádkové postavy v neobvyklých kostýmech, přitahovalo to pozornost kolemjdoucích. Lidé se zastavovali a sledovali natáčení. Občas se stávalo, že zvědavci nechtěně vstoupili do záběru a scéna se musela opakovat. Dnes by produkce prostor jednoduše uzavřela, tehdy ale podobná opatření nebyla běžná, a tak štáb často improvizoval.
Problémy s technikou
Technika na počátku osmdesátých let nebyla zdaleka tak spolehlivá jako dnes. Poruchy osvětlení, problémy s kamerami nebo komplikace při zpracování filmového materiálu nebyly ničím výjimečným. Štáb navíc často zjistil chybu až po vyvolání materiálu. Pokud se ukázalo, že je záběr nepoužitelný, musel se celý natáčet znovu. To znamenalo další náklady i prodlužování výroby.
Ovšem ani to seriál nijak neznehodnotilo. Jedním z důvodů, proč Arabela působí i po desetiletích tak přirozeně, byla výborná atmosféra mezi herci. Mnozí se znali z divadel, filmů i televizních projektů. Na place panovala přátelská nálada a zkušenější kolegové často pomáhali mladším hercům.
Po odvysílání se Arabela stala okamžitým hitem. Seriál se opakoval mnohokrát a získal si oblibu nejen v Československu, ale i v řadě zahraničních zemí. Diváci oceňovali originální příběh, humor, výborné herecké obsazení i jedinečné propojení pohádky s běžným životem. Mnohé hlášky zlidověly a postavy jako Rumburak, král Hyacint nebo Karel Majer se staly součástí české popkultury.
Zdroje: autorský článek s využitím
