Článek
Když se dnes řekne „trosečník na pustém ostrově“, většina lidí si vybaví Robinsona Crusoe. Málokdo ale ví, že slavná kniha Daniela Defoea vychází alespoň částečně ze skutečných událostí. Jejich hlavním aktérem byl skotský mořeplavec Alexander Selkirk, muž, který se ocitl sám uprostřed Tichého oceánu a více než čtyři roky dokázal přežívat bez jakékoli lidské společnosti. Jeho příběh není jen dobrodružnou legendou, ale také pozoruhodnou studií lidské psychiky, schopnosti adaptace a významu disciplíny v extrémních podmínkách.
Do zámoří se vydal jako korzár
Selkirk se narodil roku 1676 v rybářské rodině ve skotském Lower Largu. Už od mládí měl bouřlivou povahu a několikrát se dostal do konfliktu se zákonem i církevními autoritami. Stejně jako mnoho mladých mužů své doby našel únik na moři, kde bylo možné rychle vydělat peníze, ale také snadno přijít o život.
Na začátku 18. století zuřila válka o španělské dědictví a Anglie vysílala do zámoří korzárské výpravy. Jejich úkolem bylo napadat nepřátelské španělské lodě a zabavovat cenný náklad. Selkirk se připojil k expedici zkušeného mořeplavce Williama Dampiera, která vyplula roku 1703. Sloužil jako navigátor na lodi Cinque Ports pod velením kapitána Thomase Stradlinga.
Socha Alexandra Selkirka, Lower Largo ve Skotsku
Výprava se však od začátku potýkala s problémy. Dlouhé plavby, tropické podnebí, červotočem napadené dřevo i nedostatek kvalitního materiálu způsobily, že se stav lodi rychle zhoršoval. Selkirk, který měl s navigací i údržbou plavidel bohaté zkušenosti, byl přesvědčen, že loď už další oceánskou cestu nevydrží.
Věděl, že může čekat roky
V září 1704 zakotvila Cinque Ports na ostrově Más a Tierra v souostroví Juana Fernándeze, přibližně 670 kilometrů od pobřeží dnešního Chile. Zde mezi Selkirkem a kapitánem propukl prudký spor. Námořník odmítal pokračovat v plavbě na podle něj téměř rozpadající se lodi a požadoval, aby mohl na ostrově zůstat do příjezdu jiné anglické výpravy.
Kapitán jeho žádosti vyhověl. Selkirk dostal mušketu, střelný prach, sekeru, nůž, hrnec, nářadí, Bibli, několik kusů oblečení a trochu jídla. Jakmile ale loď začala odplouvat, uvědomil si, jak osudové rozhodnutí právě učinil. Prosil posádku, aby se pro něj vrátila, Stradling však odmítl a loď zmizela za obzorem.
Zpočátku šlo o šok. Selkirk se ocitl úplně sám na ostrově, kde nežil žádný člověk a věděl, že může čekat měsíce, ale možná i roky, než kolem připluje jiná anglická loď. První týdny podobné izolace bývají nejkritičtější, člověk se musí vyrovnat nejen se strachem o život, ale i s pocitem absolutní osamělosti.
Kozy nakonec lovil holýma rukama
První měsíce byly bojem o základní přežití. Selkirk si postavil provizorní přístřešek, hledal zdroje pitné vody a učil se poznávat místní přírodu. Ostrov byl naštěstí bohatý na divoké kozy, které zde zanechali dřívější mořeplavci jako zásobu potravy pro budoucí výpravy. Zpočátku je lovil mušketou, ale střelný prach byl vzácný. Později je dokázal pronásledovat a chytat vlastníma rukama, protože díky každodennímu pohybu získal mimořádnou fyzickou kondici.
Kromě koz lovil ryby, sbíral korýše, jedlé plody, tuříny, zelí a další rostliny. Jeho jídelníček nebyl pestrý, ale obsahoval dostatek živin, aby se vyhnul kurdějím, které tehdy decimovaly námořníky na dlouhých plavbách. Přístup k čerstvé zelenině a masu byl jedním z hlavních důvodů, proč dokázal přežít tak dlouho.
Postupně se z improvizovaného tábora stal poměrně funkční domov. Selkirk si postavil dvě chaty z místního dřeva. Jedna sloužila ke spaní, druhá k vaření a práci. Když se jeho oblečení rozpadlo, naučil se zpracovávat kozí kůže a vyrobil si nové šaty. Hřebík používal jako jehlu, šlachy zvířat zase jako nit.
Na krysy ochočil divoké kočky
Velkým problémem byly krysy, které v noci okusovaly jeho zásoby i nohy. Řešení našel překvapivě rychle. Ochočil divoké kočky, které hlodavce téměř vyhubily v okolí jeho obydlí. Tento jednoduchý krok výrazně zlepšil kvalitu jeho života a umožnil mu klidnější spánek.
Pamětní deska Alexandra Selkirka na Selkirkově vyhlídce na ostrově Robinsona Crusoea
Ještě důležitější než fyzické přežití však byla psychická odolnost. Selkirk si vytvořil pevný denní režim. Každé ráno vstával ve stejnou dobu, modlil se, četl Bibli, opravoval vybavení, lovil potravu a staral se o své obydlí. Právě zachování pravidelného režimu výrazně snižuje riziko psychického zhroucení během dlouhodobé izolace.
Samota ovšem přinášela i okamžiky hluboké úzkosti. Několikrát připluly k ostrovu španělské lodě. Protože Španělé považovali anglické korzáry za nepřátele, Selkirk se před nimi ukrýval v hustém porostu vysoko v horách. V jednom případě jej španělští námořníci dokonce hledali, ale neobjevili. Pokud by padl do jejich rukou, pravděpodobně by skončil jako vězeň nebo by byl popraven.
Angličané ho nakonec našli
Osud nakonec potvrdil, že Selkirkův odhad technického stavu lodi byl správný. Cinque Ports se po jeho vysazení skutečně potopila. Část posádky zahynula, přeživší byli zajati Španěly. Rozhodnutí, které se zpočátku zdálo jako tragická chyba, mu tak s největší pravděpodobností zachránilo život.
Po čtyřech letech a čtyřech měsících se na obzoru konečně objevily anglické lodě Duke a Duchess, vedené korzárem Woodesem Rogersem. Psal se 1. únor 1709. Rogers později ve svých pamětech popsal zarostlého muže oděného do kozích kůží, který byl neobyčejně zdravý a fyzicky zdatný. Překvapilo jej, že Selkirk dokázal běhat po skalách téměř bosý rychlostí, které ostatní námořníci nestačili.
Stal se hotovou senzací
Zpočátku měl Selkirk problém znovu si zvyknout na lidskou společnost. Po letech samoty hovořil pomalu a obtížně formuloval věty. Adaptace však proběhla překvapivě rychle a díky svým zkušenostem se stal členem Rogersovy posádky a později se znovu účastnil dalších plaveb.
Po návratu do Anglie se z jeho příběhu stala senzace. O jeho přežití psaly noviny, vyprávěli si o něm námořníci i londýnské kavárny. Velkou roli sehrála kniha Woodese Rogerse A Cruising Voyage Round the World, která Selkirkův osud podrobně popsala. Prostřednictvím této publikace se s jeho příběhem téměř jistě seznámil i spisovatel Daniel Defoe.
Přesto by bylo nepřesné tvrdit, že Robinson Crusoe je Selkirkovým doslovným životopisem. Defoe čerpal z více skutečných příběhů trosečníků, cestopisů i dobových zpráv. Selkirk byl bezpochyby nejvýznamnější inspirací, ale román obsahuje mnoho prvků, které s jeho skutečným životem nesouvisejí.
Rozdíl mezi románem je značný
Rozdílů existuje celá řada. Crusoe ztroskotá při lodní katastrofě, zatímco Selkirk se na ostrov dostal vlastním rozhodnutím. Románový hrdina stráví na ostrově 28 let, skutečný Skot necelých čtyři a půl roku. Crusoe zachrání domorodce Pátka a buduje složitou civilizaci, zatímco Selkirk nikdy žádného domorodce nepotkal a jeho život byl mnohem prostší. Tato prostota však činí jeho příběh mimořádně fascinujícím. Nepřežil díky zázračným náhodám ani díky technickým znalostem převyšujícím dobu. Zachránila jej schopnost přizpůsobit se prostředí, vytvořit si řád a nevzdat se ani ve chvílích, kdy neměl nejmenší jistotu, že ho někdo někdy objeví.
Alexander Selkirk zemřel v roce 1721 během služby v britském námořnictvu na palubě lodi Weymouth. Bylo mu pouhých 45 let. Přesto po sobě zanechal odkaz, který přetrval tři století. Jeho skutečný život se stal symbolem lidské vytrvalosti a důkazem, že největším nepřítelem člověka v izolaci nemusí být hlad ani divoká příroda, ale ztráta naděje. Selkirk ji nikdy neztratil, proto se jeho jméno navždy zapsalo do historie.
Časová osa události
- 1676 – Ve skotském Lower Largu se narodil Alexander Selkirk.
- 1703 – Připojuje se ke korzárské expedici Williama Dampiera.
- Září 1704 – Po sporu s kapitánem Thomasem Stradlingem zůstává na ostrově Más a Tierra.
- 1704–1709 – Žije 4 roky a 4 měsíce v naprosté samotě.
- 1. února 1709 – Zachraňuje jej výprava Woodese Rogerse.
- 1711 – Rogers vydává knihu A Cruising Voyage Round the World, která Selkirkův příběh proslaví.
- 1719 – Daniel Defoe publikuje román Robinson Crusoe.
- 1721 – Alexander Selkirk umírá během služby v britském Královském námořnictvu.
Zdroje:
