Článek
Když se v roce 1977 začal natáčet film Jen ho nechte, ať se bojí, měl režisér Ladislav Rychman k dispozici velmi dobře sestavenou kombinaci komedie, hudby a výrazných hereckých osobností. Snímek natočený podle scénáře Františka Vlčka, Václava Pavla Borovičky a samotného Rychmana sleduje nesmělého skladatele Aleše Brabce, který dokáže skládat především tehdy, když se ocitne v nějaké nebezpečné situaci.
Příběh je přitom postavený na jednoduchém, ale dodnes funkčním nápadu. Aleš potřebuje napsat několik písní pro pražské divadlo, jenže zamiluje se do zpěvačky Marcely Malé. A zatímco romantika mu bere schopnost soustředit se na práci, okolí záhy zjistí, že strach a stres naopak jeho tvůrčí schopnosti podivuhodně podporují. Ředitel divadla Karel Soukup a jeho žena Jitka proto začnou hledat stále nové způsoby, jak skladatele vystrašit.
Sobota a Vondráčková se do sebe zamilovali
Jedna z nejzajímavějších okolností filmu vznikla přímo mezi jeho dvěma hlavními představiteli. Luděk Sobota a Helena Vondráčková měli hrát zamilovaný pár a jejich filmové sympatie se postupně přenesly i do soukromí. „Helena byla hezká a milá, a tak jsem se do ní zamiloval. Zkrátka to byla milá milenka,“ přiznal herec.
Luděk Sobota si nakonec vzal sympatickou Adrianu
Sobota později vzpomínal, že se sblížili právě během natáčení, zatímco Vondráčková na něm oceňovala mimo jiné jeho humor a mladistvou energii. „Byli jsme si navzájem hodně sympatičtí. Hrozně mě bavilo, že byl mladý, vtipný, hezký, uměl hrát tenis. Zkrátka mi na něm imponovalo hodně věcí.“ Vztah byl natolik vážný, že se představili rodičům a nějakou dobu se dokonce uvažovalo o zásnubách. Nakonec spolu zůstali přibližně půl roku.
Je to ostatně jeden z těch případů, kdy obsazení filmu fungovalo až překvapivě dobře i mimo samotný scénář. Vondráčková hrála Marcelu, do které se Aleš zamiluje, a jejich vzájemná blízkost tak nebyla před kamerou pouze hereckým úkolem. Pro Vondráčkovou přitom nešlo zdaleka o první zkušenost s filmem. Už v roce 1968 debutovala po boku Václava Neckáře v Šíleně smutné princezně.
Rychman věděl, jak spojit hudbu s komedií
Režisér Ladislav Rychman nebyl u hudebních filmů žádným nováčkem. Před Jen ho nechte, ať se bojí natočil například Starce na chmelu, Dámu na kolejích nebo Hvězdu padá vzhůru. Právě zkušenost s hudebním žánrem se v novější komedii výrazně projevila. O hudbu se postarali Jiří Malásek a Jiří Bažant. Jejich melodie doplnily texty několika známých autorů, mimo jiné Ivana Mládka, Jana Vodňanského nebo Pavla Kopty. Písně přitom nebyly pouze dekorací. V příběhu fungují jako součást Alešova profesního života a zároveň pomáhají vytvářet dobovou atmosféru.
Setkání Soboty, Šimka a Nárožného
Z dnešního pohledu je mimořádně zajímavé také obsazení. Vedle Soboty a Vondráčkové se před kamerou sešli Miloslav Šimek, Petr Nárožný a Vladimír Menšík. Právě dvojice Šimek a Nárožný společně se Sobotou představuje důležitou součást tehdejšího českého komediálního prostředí. Šimek původně ve filmu hrát nechtěl. „Říkal jsem jim, že nejsem žádný herec, že mám rád svůj klid. A oni zase, že to nevadí. Už s tím byli až otravní. Nakonec mě ale dostali tím, když mi řekli, abych to udělal alespoň kvůli nim, že chtějí mít vzpomínku, že jsme spolu dělali,“ vyprávěl.
Šimek si zahrál ředitele divadla Karla Soukupa, Nárožný bývalého Marcelina manžela Metoděje Mydlocha a Menšík rekvizitáře Václava Čermáka. Vedle nich se ve filmu objevili například Jaroslava Brousková, Jiří Krampol, Zdeněk Dítě nebo František Filipovský. Společné vystoupení Soboty, Šimka a Nárožného je z dnešního pohledu cenné i jako dokument jedné etapy české komedie. „Ten film je památka semaforské doby. Slávek tam hrál sám sebe, to jeho kantorství z filmu trochu leze. Ale i já mám blízko k pedanterii,“ měl jasno Nárožný.
Pro Sobotovu kariéru byl film zároveň důležitý tím, že pokračoval v typu postavy, který si s ním tehdejší publikum spojovalo. Podobně jako František Koudelka z Jáchyme, hoď ho do stroje! působí Aleš Brabec jako člověk poněkud neprůbojný a nešikovný, který se v krizové situaci najednou dokáže vzchopit.
Nárožný řídil parní lokomotivu
Jednou z nejbizarnějších historek spojených s filmem je scéna s parní lokomotivou. Petr Nárožný jako Metoděj Mydloch se totiž ocitl v situaci, kdy měl skutečný stroj ovládat. Lokomotiva byla pro potřeby natáčení připravena a před samotnou jízdou dostal herec základní instrukce od zkušených železničářů. Kabina navíc nebyla zrovna prostorná, takže se v ní všichni zúčastnění nemohli pohodlně vejít.
Výsledkem byla situace, která dnes působí skoro neuvěřitelně: komik měl před kamerou nejen předstírat strojvůdce, ale zároveň se skutečně vypořádat s lokomotivou.„Já jsem strach překonal a nakonec si to i užíval. Byl to krásný pocit, vézt pět vyděšených kolegů ze štábu. Za ty všechny stresy, co pro nás chystají.“
Hořící dům nebyl jen trik
Filmaři si nemohli vystačit pouze s hereckými gagy. Jedna z výrazných scén pracuje s požárem domu a při natáčení byla použita skutečná hořící budova. V samotném filmu má požár zásadní význam. Aleš při něm zůstává překvapivě klidný a pokračuje v práci, zatímco lidé kolem něj propadají panice. Teprve když je situace opravdu kritická, projeví se jeho schopnost improvizovat. Nečekaný kontrast mezi jeho běžnou nemotorností a schopností zvládnout krizový okamžik je jedním z hlavních komediálních principů celého filmu.
Neméně typická je historka spojená s Luďkem Sobotou a obyčejným zatloukáním hřebíku. Režisér potřeboval, aby scéna působila přirozeně a zároveň komicky. Sobota se do jednoduchého úkolu pustil způsobem, který odpovídal jeho filmové postavě – a výsledek byl delší a komplikovanější, než by kdokoliv čekal. Zatlučení hřebíku mu totiž zabralo několik minut. Ovšem podobné zdánlivé maličkosti dobře ukazují, proč Sobotův humor fungoval. Nespoléhal pouze na klasické slovní vtipy, ale velkou část jeho komiky tvořila práce s rozpaky, gesty, tempem a zdánlivě obyčejnou situací.
Zdroje: autorský článek s využitím
