Článek
Když se Eva před lety provdala, těšila se na to, že její děti jednou budou vyrůstat společně s bratranci a sestřenicemi. Se švagrovou podle svých slov zpočátku vycházela dobře a nikdy mezi nimi nebyla žádná větší rivalita. Problémy začaly až ve chvíli, kdy obě měly děti a rodinná setkání se začala stále častěji točit právě kolem nich. „Nejdřív jsem si ničeho zvláštního nevšímala. Každá máma samozřejmě chce pro svoje děti to nejlepší. Jenže postupně mi začalo připadat, že švagrová očekává, že její děti budou mít vždycky přednost,“ říká Eva.
Situací začalo přibývat
Jedním z prvních momentů, kdy si toho všimla, byla rodinná oslava narozenin. Děti dostaly několik dárků a babička se rozhodla, že jim je rozdá sama. Eva ale podle svých slov překvapilo, že švagrové děti dostaly dárky jako první a její děti musely čekat. „Nešlo o samotné dárky. Spíš o to, jak se to podávalo. Švagrová řekla, že její děti jsou menší a měly by být první. Moje děti přitom byly jen o pár let starší,“ popisuje. Eva tehdy situaci nijak nekomentovala. Nechtěla před dětmi vytvářet napětí a říkala si, že jde o maličkost. Jenže podobných situací postupně přibývalo.
Při společných návštěvách se podle ní například často nejdříve připravovalo jídlo pro švagroviny děti, i když ostatní čekali stejně dlouho. Když se vybíral program na rodinný výlet, mělo se podle Evy přihlížet především k tomu, co chtějí její neteře a synovci. „Jednou jsme se měli domluvit, co budeme dělat o víkendu. Moje děti chtěly jít do zoo, ale švagrová řekla, že její děti chtějí na hřiště. Tchyně okamžitě prohlásila, že bychom měli vyhovět těm menším. Tak jsme šli na hřiště.“
Manžel to nechtěl řešit
Děti podle ní samozřejmě podobné rozdíly vnímají. Zpočátku si jich příliš nevšímaly, postupně se ale začaly ptát, proč jejich přání nejsou stejně důležitá jako přání bratranců a sestřenic. „Jednou se mě dcera zeptala, proč babička vždycky udělá to, co chce sestřenice. Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět. Nechtěla jsem jí říkat, že si babička myslí, že její sestřenice jsou důležitější,“ tvrdí Eva.
Právě tehdy si Eva uvědomila, že už nejde pouze o nepříjemnost mezi dospělými. Nechtěla, aby si její děti začaly myslet, že jsou v rodině méně důležité. O celé situaci proto promluvila s manželem. Ten podle ní nejprve tvrdil, že Eva některé věci příliš řeší. „Řekl mi, že děti si přece musí občas ustoupit a že není potřeba dělat z každé návštěvy problém. Jenže já s tím souhlasím. Samozřejmě nemůže být vždycky po jejich. Ale to musí platit pro všechny děti, ne jen pro moje.
Už si to nenechala líbit
Další konflikt přišel během rodinné dovolené. Dospělí se měli domluvit na tom, jak budou trávit jeden z volných dnů. Eva navrhla výlet, který by bavil její děti, švagrová ale okamžitě odmítla, protože její děti prý potřebují klidnější program. Tchyně se opět přiklonila na její stranu. „Začínala jsem mít pocit, že švagrová ani nemusí nic vysvětlovat. Stačilo říct, že něco potřebují její děti, a tchyně to podpořila. Když něco chtěly moje děti, najednou se hledaly důvody, proč to nejde,“ říká Eva.
Eva se nakonec rozhodla, že už nebude podobné situace přecházet. Nechtěla se hádat před dětmi, ale zároveň potřebovala, aby její tchyně pochopila, že jí vadí především rozdílný přístup. „Řekla jsem jí, že nechci, aby si mezi vnoučaty vybírala. A že pokud jsou děti spolu, měla by se snažit být spravedlivá. Neznamená to, že každé dítě musí dostat přesně to samé. Ale nemůže se automaticky předpokládat, že přání jedněch je důležitější,“ popisuje.
Tchyně podle Evy reagovala podrážděně. Tvrdila, že se pouze snaží vycházet vstříc mladším dětem a že Eva je příliš citlivá. Švagrová se do rozhovoru také zapojila a řekla, že Eva zbytečně vytváří konflikt tam, kde žádný není.
Nechce z toho dělat soutěž
Pro Evu ale byla jejich reakce důkazem, že problém není jen v jednotlivých situacích. „Kdyby se to stalo jednou, mávnu nad tím rukou. Jenže když se stejná věc opakuje pořád dokola, začnete přemýšlet, jestli je to opravdu náhoda.“ Dnes se proto Eva snaží podobným situacím předcházet. Pokud se rodina domlouvá na společném programu, chce, aby se přihlíželo ke všem dětem. Pokud se děti pohádají, nechce, aby se automaticky zastával někdo jen proto, že je mladší nebo že jeho matka situaci hlasitěji komentuje.
Zároveň nechce, aby její děti získaly pocit, že se musí s bratranci a sestřenicemi o přízeň babičky přetahovat. „Nechci z toho dělat soutěž. Právě naopak. Byla bych ráda, kdyby se děti měly rády a jednou si na společné dětství vzpomínaly hezky. Ale k tomu potřebují cítit, že jsou pro rodinu stejně důležité,“ říká Eva.
Podle ní navíc není potřeba, aby babička dávala všem vnoučatům vždy úplně stejné věci nebo jim věnovala stejný čas. Důležitější je, aby děti neměly pocit, že některé z nich mají v rodině automaticky větší váhu. „Moje děti nepotřebují být první. Jen nechci, aby byly vždycky poslední.“
Zdroj: autorský článek
