Článek
Když se Jana před lety provdala, věděla, že její manžel má se svou sestrou velmi blízký vztah. Vyrůstali spolu a on jí podle Jany vždycky ochotně pomáhal. Zpočátku jí to připadalo naprosto přirozené, sama měla sourozence a chápala, že v rodině si lidé občas vypomohou. Problém podle ní začal ve chvíli, kdy pomoc přestala být občasná. „Nejdřív šlo o maličkosti. Manžel za sestru zaplatil oběd, když jsme byli někde společně, nebo jí koupil něco pro děti. Nikdy jsem proti tomu nic neměla. Jenže postupně jsem si všimla, že ona už ani nepředstírá, že by chtěla přispět,“ popisuje Jana.
Brala to jako samozřejmost
Situace se opakovala při společných návštěvách restaurací, výletech i rodinných oslavách. Když přišel účet, švagrová podle Jany často vytáhla peněženku až ve chvíli, kdy už bylo všechno zaplacené. Někdy se prý ani nezeptala, kolik má přispět. Jana si nejdříve nechávala své výhrady pro sebe. Nechtěla vypadat, že řeší každou korunu a kazí vztahy v rodině. Postupně jí ale začalo vadit něco jiného než samotné peníze. „Vadilo mi, že se z toho stalo samozřejmé očekávání. Nikdo už se manžela ani neptal, jestli něco zaplatí. Prostě se předpokládalo, že to udělá,“ říká.
Podle Jany je nejhorší, že se tento zvyk týká i švagrových dětí. Její manžel jim rád kupuje dárky, bere je na výlety a při společných akcích jim zaplatí jídlo nebo vstupné. Jana proti tomu jako takovému nic nemá. Vadí jí ale, že jeho sestra podle ní začala počítat s tím, že náklady za děti nemusí řešit. „Když někam jedeme všichni, manžel zaplatí za naše dítě a pak automaticky ještě za její dvě. Ona mezitím řekne, že mu peníze pošle. Jenže většinou neposlala nic.“
S manželem se začali hádat
Několikrát se proto pokusila s manželem o situaci mluvit. On ale její výhrady zpočátku nechápal. „Říkal mi, že jsou to jeho synovec a neteř a že mu nevadí jim něco dopřát. Já mu ale vysvětlovala, že mi nejde o to, aby jim něco nedával. Jde mi o to, že jejich matka si na to zvykla,“ vysvětluje.
Jana si také všimla, že švagrová se k placení chová jinak, když jsou přítomni další lidé. Pokud někdo navrhne rozdělení účtu, bez problémů souhlasí. Když ale platí její bratr, nechá věci plynout. „Jednou jsme byli na obědě a já jsem řekla, že bychom mohli každý zaplatit za sebe. Švagrová se na mě podívala a zeptala se, proč to najednou řešíme. Přitom účet za její rodinu byl skoro stejně vysoký jako za nás,“ vzpomíná Jana.
Po této situaci se poprvé pohádala i s manželem. Ten jí vytkl, že byla před jeho sestrou zbytečně nepříjemná. Jana však trvá na tom, že pouze řekla nahlas něco, co se ostatní podle ní báli pojmenovat. „Nechci být ta špatná švagrová, která počítá, kdo snědl kolik knedlíků. Ale když se pravidelně platí za čtyři lidi navíc, už to podle mě není drobnost.“
Změna ji nejprve dost zaskočila
Manžel nakonec připustil, že situace skutečně není úplně vyvážená. Zároveň ale nechtěl svou sestru dostat do nepříjemné situace. Jana proto navrhla jednoduché řešení. Při společných akcích si každý zaplatí svou část a pokud bude chtít manžel dětem něco dopřát, udělá to z vlastního rozhodnutí. „Řekla jsem mu, že jestli chce synovci koupit zmrzlinu nebo neteři dárek, je to jeho věc. Ale nechci, aby se automaticky počítalo s tím, že platíme celou její rodinu.“
Když příště všichni vyrazili společně na večeři, manžel skutečně nechal účet rozdělit. Švagrová byla podle Jany překvapená a chvíli se snažila zjistit, jestli to myslí vážně. Nakonec svůj díl zaplatila. Pro Janu to nebylo vítězství nad švagrovou. Spíš první krok k tomu, aby se v rodině změnil zvyk, který podle ní vznikal postupně a téměř nepozorovaně. „Možná jsme si za to mohli trochu sami. Manžel jí dlouho všechno ochotně platil, takže si zvykla. Teď už ale nechci, aby to bylo automatické.“
Jana zároveň zdůrazňuje, že nechce přerušit rodinné vztahy ani manželovi zakazovat, aby své sestře pomáhal. Podle ní je ale rozdíl mezi dobrovolnou pomocí a situací, kdy ji začne druhý člověk považovat za samozřejmost. „Kdyby švagrová jednou řekla, že něco nezvládá a potřebuje pomoct, samozřejmě jí pomůžeme. Ale nechci, aby každý společný oběd končil tím, že můj muž zaplatí za všechny. Pomoc má být pomoc, ne povinnost,“ uzavírá Jana.
Zdroj: autorský článek
