Článek
Když se řekne Já nejsem já, většina diváků si vybaví především dvojici Petr Nárožný a Oldřich Kaiser. Právě na jejich kontrastu je totiž celá komedie postavená. Jeden představuje spořádaného a poněkud upjatého inženýra Kamila Zárubu, druhý sňatkového podvodníka Oskara Majera. Jedné úplňkové noci se však jejich osudy nečekaně propletou a oba muži si vymění podobu.
Zůstávají přitom sami sebou. Jen se najednou dívají na svět z cizího obličeje a z toho vzniká většina komických situací. Film vznikl v roce 1985 podle scénáře Václava Nývlta a Václava Vorlíčka. Do kin zamířil jako zhruba devadesátiminutová komedie, v níž kromě hlavní dvojice dostali výrazný prostor také Jana Švandová a Eva Jakoubková.
Nárožný s Kaiserem spolu trávili měsíce
Největší herecký problém byl jasný už před první klapkou. Pokud se mají dva lidé ve filmu ocitnout v těle toho druhého, nestačí změnit kostým nebo účes. Divák musí poznat, že Nárožný se najednou snaží chovat jako Kaiser a naopak. „Nikdy předtím jsme se spolu nepotkali, tak jsme si řekli, že by bylo fajn, abychom se poznali lépe,“ vzpomínal Nárožný. Pravidelně se tak scházeli v kavárnách a pozorovali jeden druhého.
Petr Nárožný a Oldřich Kaiser byli skoro jako jedna tělo a jedna duše
Jejich schůzky měly poměrně svérázný rituál, když Nárožný pil čaj, zatímco Kaiser si objednával bílé víno. Kolegové si samozřejmě všimli, kolik času spolu tráví, a začali si z nich dělat legraci, že spolu snad randí. Ve skutečnosti šlo o poctivou přípravu, protože potřebovali vypozorovat nejen gesta, ale také způsob chůze, držení těla, mimiku a celkové vystupování toho druhého. Výsledek je na filmu znát.
To, co fungovalo před kamerou, se ovšem zkomplikovalo při postsynchronech. Herecká dvojice si totiž musela navzájem namluvit repliky. A tady se ukázalo, že každý z nich mluví úplně jiným tempem. „To byl docela oříšek. Nárožný mluvil strašně rychle a Kaiser zase velmi pomalu. I když jsme je během natáčení krotili a upozorňovali je na to, stejně pak u postsynchronů nastal problém. Byla to klopotná práce. Nárožný byl zoufalý z Kaisera, Kaiser z Nárožného,“ vysvětloval režisér Vorlíček.
Švandová a Kaiser si rozuměli i mimo kameru
Vedle Nárožného a Kaisera se výrazně prosadila také Jana Švandová. Hrála Drahuši Helfertovou, Oskarovu partnerku, která patří k výraznějším ženským postavám filmu. Jejím protikladem byla Eva Jakoubková jako Helena, Zárubova snoubenka. A kolem Švandové a Kaisera vznikla jedna z nejzajímavějších historek spojených s filmem.
Jejich filmový vztah nezůstal pouze před kamerou, ale během natáčení se mezi nimi rozvinul také skutečný románek. Nešlo tedy jen o milostné scény, které vyžadoval scénář, herecká chemie se přenesla i do soukromí. Švandová přitom na natáčení intimních scén nevzpomínala jako na nepříjemnou zkušenost. Naopak popisovala Kaisera jako člověka, se kterým byla neustále legrace. „On byl odjakživa bavič, živel, showman, člověk se s ním pořád musel smát, takže jsem ani žádný ostych během nich nepociťovala. Na to s ním prostě nebyl čas,“ usmívala se.
Herečka později vyprávěla také o svém vztahu k vlastnímu vzhledu. V mládí se podle svých slov kvůli výraznému poprsí dokonce hrbila. Tehdejší představa ženské krásy totiž nebyla tak výrazně založená na bujných křivkách jako v pozdějších desetiletích. „A když sem pak dorazil trend odhalených vnad a já si mohla vzít konečně odvážný dekolt, tak o mně napsali, že mám umělé poprsí, což mě tedy urazilo,“ smála se.
Václav Vorlíček si film představoval jinak
Vorlíček nebyl spokojený
Zajímavý je také vztah samotného režiséra k výslednému filmu. Václav Vorlíček nebyl s Já nejsem já úplně spokojený. Na první pohled přitom film obsahoval přesně to, co od něj divák čekal: fantastický prvek, záměnu identit, absurdní situace a výrazné komediální herce. Jenže Vorlíček měl představu ještě výraznější komedie. Chtěl příběh více naplnit gagy a komediálními situacemi. „Říkám to nerad, ale ten film se mi docela nepovedl,“ uvedl režisér.
Na scénáři se přitom podílel společně s Václavem Nývltem a v tom spočíval jeden z důvodů, proč se Vorlíček na film později díval s určitým odstupem. Z jeho pohledu měl námět větší komediální potenciál, než jaký se nakonec podařilo dostat na plátno. „Bohužel, autorovi se musíte podřídit, tak to dopadlo, tak jak to dopadlo.“
Na filmu se podílel také Karel Svoboda, který vytvořil hudbu. Kameru měl na starosti Josef Pávek, střihačem byl Miroslav Hájek a architektem Oldřich Bosák. Obsazení přitom bylo na tehdejší poměry opravdu silné. Kromě Nárožného, Kaisera, Švandové a Jakoubkové se ve filmu objevili například Ondřej Havelka, Bronislav Poloczek, Miroslav Zounar, Jiřina Krejčíková nebo později velmi známí Jiří Lábus a Bára Štěpánová. Díky tomu dnes film funguje také jako malá přehlídka československého herectví poloviny osmdesátých let.
Zdroje: autorský článek s využitím
