Článek
Noblesa u něj nebyla naučená póza, ale přirozená součást osobnosti. Svatopluk Beneš (†89) vyrůstal v Roudnici nad Labem v prostředí, kde se dbalo na slušnost, vystupování i určitou zdrženlivost. Otec pracoval jako traťmistr, tedy člověk zvyklý na řád a disciplínu, matka vedla domácnost a vychovávala čtyři děti. Pravidla byla jasná: mluvit slušně, chovat se s respektem a nedělat rodině ostudu.
Tatínek s jeho herectvím nesouhlasil
Tohle zázemí formovalo Beneše víc, než by se na první pohled zdálo. Už jako teenager se pohyboval ve společnosti, chodil na plesy a kulturní akce, které tehdy tvořily důležitou součást života i menších měst. Naučil se v nich nejen vystupovat, ale i pozorovat lidi, což je pro herce možná ta nejcennější škola.
K divadlu se dostal poměrně přirozeně. Na gymnáziu s přáteli založili malé avantgardní divadélko inspirované dvojicí Jan Werich a Jiří Voskovec. Nebylo to nic profesionálního, ale nadšení bylo autentické. A právě tam se ukázalo, že Beneš má nejen talent, ale i typ, který kamera miluje.
Rozhodnutí jít na konzervatoř ale doma narazilo. Otec měl jasno, herectví nepovažoval za stabilní ani důstojnou profesi. Nešlo o nedostatek podpory, spíš o generační pohled na svět. Beneš si tak musel poradit po svém. Každodenní dojíždění do Prahy nebylo komfortní, ale naučilo ho samostatnosti a určité pokoře. A možná i díky tomu si pozdější úspěch dokázal víc vážit.
Románek s Adinou Mandlovou skončil pro Beneše neslavně
Po boku Lídy Baarové
První filmové zkušenosti přišly relativně brzy a pomohly změnit i atmosféru doma. Když otec viděl syna na plátně, uznal, že nejde o krátkodobý rozmar. Beneš se postupně profiloval jako ideální představitel romantických hrdinů – uhlazený, kultivovaný, s přirozeným šarmem.
Ve filmu Ohnivé léto se objevil po boku Lídy Baarové, což byla pro mladého herce obrovská příležitost. Jejich první společná scéna sice skončila drobným trapasem, když ji místo polibku kousl, ale i to k začátkům patří. Baarová měla dost nadhledu, aby situaci odlehčila – a Beneš si z ní odnesl zkušenost, že profesionalita často znamená umět zvládnout i nečekané momenty.
Divoká dohra románku s Mandlovou
S rostoucí popularitou přicházely i komplikovanější osobní vztahy. Beneš měl kolem sebe řadu obdivovatelek a ne vždy odolával. Jeho vztah s Adinou Mandlovou patřil k těm nejintenzivnějším. Byl to vztah plný vášně, ale i konfliktů. Společné soužití v luxusním prostředí sice působilo atraktivně, ale dlouhodobě nefungovalo.
Rozchod byl bouřlivý a ukázal Benešovu impulzivnější stránku, kterou jinak na veřejnosti moc nedával najevo. „V jejím luxusně zařízeném apartmá jsem poznával život z té hezčí stránky. Nic však netrvá věčně. Po roce se stala moje přítomnost poněkud nežádoucí. A protože jsem se k tomu neměl, sama se pokusila vyřešit můj bytový problém. Byl to totiž její problém. Takové rozloučení neprobíhá lehce. A já podlehl výbuchu vášně, kterému padlo za oběť něco skla a nábytku. Drobnosti nepočítám. Leč tuto suverénní ženu jsem tím nemohl vyvést z míry. Naopak, upřímně se mému počínání smála,“ vzpomínal Beneš v knize Být hercem.
Osudová žena Božena Truhlářová
Po těchto zkušenostech se jeho pohled na vztahy postupně proměnil. Krátké románky ho přestaly naplňovat a začal hledat stabilitu. Tu našel u Boženy Truhlářové, ženy mimo umělecké prostředí. Byla vzdělaná, klidná a nepodléhala pozlátku světa, ve kterém se Beneš pohyboval.
Vzali se v roce 1946 a jejich vztah měl úplně jinou dynamiku než jeho předchozí známosti. Nebyl postavený na dramatech, ale na vzájemném respektu. Beneš o ní později mluvil jako o člověku, který ho „uzemnil“. Doma sice působil přísně, což jeho děti potvrzovaly, ale zároveň byl přítomný a zodpovědný.
Rodina pro něj postupně začala být důležitější než společenský život. Přesto si zachoval svůj styl. I v soukromí zůstával gentlemanem, který dbal na vystupování. Zajímavé je, že se vyhýbal manuální práci, ale našel si vztah k zahradě a fotografii. Rodinná alba plná pečlivě komponovaných snímků dodnes ukazují jeho cit pro detail.
Po válce přišel útlum
Profesní život po válce nebyl jednoduchý. Typ elegantního muže se do nové ideologické reality příliš nehodil. Beneš nebyl typ, který by se přizpůsoboval za každou cenu, a tak se postupně přesunul více k divadlu. V Městských divadlech pražských strávil většinu své kariéry a vytvořil zde řadu výrazných rolí.
Zajímavé je jeho rozhodnutí odejít v době, kdy byl stále v kondici. Nechtěl, aby ho publikum vnímalo jako unaveného herce, který už jen „dohrává“. Tento přístup působí i dnes poměrně neobvykle a svědčí o určité sebereflexi. Vedle divadla a filmu zanechal výraznou stopu i v rozhlase. Jeho interpretace Sherlock Holmes byla postavená na přesnosti, klidu a inteligentním projevu, tedy vlastnostech, které mu byly vlastní i v civilním životě.
Pamětní deska na rodném domě Svatopluka Beneše v Roudnici nad Labem
Přátelství s Natašou Gollovou
Důležitou roli v jeho životě hrála i přátelství. Silné pouto ho spojovalo s Natašou Gollovou. Jejich vztah byl založený na respektu a určité starosvětské zdvořilosti, celý život si vykali. Pravidelné telefonáty nebyly jen zvykem, ale i symbolem jejich blízkosti. A v jednom případě měly i praktický dopad, když ho Gollová probudila ve chvíli, kdy mu doma unikal plyn. Zachránila mu tak život.
Ve vyšším věku začal Beneš ztrácet zrak, což pro herce znamená zásadní omezení. Postupně se stáhl z veřejného života, i když se ještě objevil například ve filmu Želary, kde se setkal s Zitou Kabátovou. Ironií osudu je, že tento mezinárodně úspěšný snímek už kvůli své slepotě neviděl.
Poslední roky strávil v ústraní, ale ne v zapomnění. Měl za sebou život, který nebyl bez chyb, ale měl jasný směr. Zemřel v roce 2004 v Praze, obklopen péčí své ženy, která s ním zůstala až do konce.
Zdroje: idnes.cz, zeny.iprima.cz, vlasta.cz, novinky.cz, i60.cz, kniha Být hercem
