Článek
Historky a televizní vystoupení Felixe Holzmanna (†81) jako by nezestárla. Snad proto, že pro něho bývaly po válce jednou z mála radostných chvil, kdy mohl zapomenout na hrůzy, které zažil.
Lidé na ulici ho nepoznávali
Víc originální už snad být Holzmann ani nemohl. Jeho zdánlivou nechápavost a natvrdlost fanoušci milovali, stejně tak jeho dnes často napodobovanou dikci a typické zvednutí hlasu na konci věty. Jeho jedinečnost pak doplňoval charakteristický kostým - omšelý zelený houbařský klobouček, velké brýle s kulatými černými obroučkami, krk ozdobený šátkem a modrý pracovní plášť. Pomyslnou třešničkou na dortu byl neotřelý smysl pro humor a talent bavit lidi, a to navzdory prožitým hrůzám nejen v gulagu.
Pod kostýmem skvělého komika, který na první dojem nevynikal zrovna bystrým rozumem, se skrýval přirozeně inteligentní muž, v civilu elegantní a pohledný. Často se tak stávalo, že Holzmann mohl jít po ulici, aniž by si ho někdo spojoval s tím slavným komikem. Lidé ho nepoznávali. Nebyl prý vůbec ješitný, jestli ho ale něco přece jen štvalo, pak to byl fakt, že jeho fanoušci měli za to, že je stejně blbý na jevišti jako v soukromí.
Na válku vzpomínal nerad
Za úsměvy skrýval Holzmann velké trápení s nímž se takřka nikomu nesvěřil. Hned na začátku války byl totiž odveden do wehrmachtu a sloužil u námořního dělostřelectva. Ke konci války pobýval v Gdaňsku, odkud se už nedostal, protože ho spolu s ostatními námořníky zajala Rudá armáda. Okusil tak kruté útrapy gulagu. Kromě vysilující práce musel bojovat i s hrozným mrazem. „On opravdu dlouhá léta tuto životní epizodu tajil a dařilo se mu to až do smrti. Veřejně ta informace nebyla známa a neobjevila se ani v životopisném rozhovoru, který vyšel v roce 2009, tedy sedm let po jeho smrti,“ uvedl před časem Martin Krsek, vedoucí historického oddělení Oblastního muzea v Ústí nad Labem.
Jako zázrakem byl po nějaké době propuštěn, kde se na hranicích Československa setkal se svou sestrou Emmou. Po válečných letech a sovětském vězení bratra nepoznala, tak zle na tom byl. Podobně otřesena byla i jeho maminka. Obě ale byly šťastné, že se vrátil. léta ho totiž považovali za navždy ztraceného. O prožitých hrůzách ale nerad mluvil. „V českých archivních pramenech se o něm první zpráva objevuje až v červnu 1946, kdy byl ve vyšetřovací vazbě v Jindřichově Hradci, zřejmě v souvislosti s ověřením spolehlivosti informací o jeho válečném působení,“ doplnil Krsek.
Říká se, že jeho vystupování, kdy rozdával lidem radost a smích, bylo jakousi terapií, která alespoň na chvíli dokázala přehlušit temné vzpomínky na válku. Vlastně by to dávalo smysl.
Zdroje: novinky.cz, idnes.cz, seznamzpravy.cz, dvojka.rozhlas.cz, vlasta.cz
