Článek
Když se Alena před několika lety stala matkou, byla ráda, že má její rodina babičku, která se o vnoučata zajímá. Tchyně byla nadšená už od narození prvního dítěte a chtěla být součástí jeho života. Alena to zpočátku vítala. „Byla jsem ráda, že se na děti těší. Tchyně je opravdu miluje a nikdy jsem neměla pocit, že by je měla málo ráda. Jenže postupně se z návštěv stala skoro povinnost,“ říká Alena. Podle ní začala tchyně automaticky počítat s tím, že každý víkend přijedou.
Odmítnutí nedokázala pochopit
Pokud rodina neměla jiné plány, Alena s manželem skutečně často návštěvu naplánovali. Jenže s dvěma dětmi se podle ní život nedá organizovat stále stejně. Někdy chtěli zůstat doma, jindy měli vlastní program nebo jednoduše potřebovali klidný víkend bez návštěvy. A v těchto chvílích začaly vznikat problémy. „Jakmile jsme jednou řekli, že tento víkend nepřijedeme, tchyně se začala vyptávat, co máme tak důležitého. Přitom jsme třeba jen chtěli být doma. To mi přišlo úplně normální,“ popisuje Alena.
Tchyně podle ní často reagovala zklamaně. Alena si ale postupně všimla, že nejde jen o zklamání. Z obyčejného odmítnutí se někdy stala několikadenní nepříjemná atmosféra. „Začala jsem mít pocit, že když řeknu ne, musím k tomu dodat nějaký důvod, který bude dostatečně dobrý. Nestačilo říct, že máme jiný program nebo že chceme být spolu doma.“
Jednou například rodina odmítla návštěvu, protože děti byly po náročném týdnu unavené. Alena očekávala, že tchyně situaci pochopí. Místo toho se podle ní urazila. „Řekla mi, že děti přece nemůžou být unavené z toho, že mají školku a kroužky, a že ona by je naopak ráda viděla, aby si odpočinuly. Připadala jsem si úplně bezmocně,“ vzpomíná.
Tchyně plánovala jejich rodinný život
Podobné situace se začaly opakovat. Když rodina odmítla víkendovou návštěvu, tchyně se někdy ozvala už během týdne a ptala se, jestli se tedy určitě neuvidí. Alena měla pocit, že se musí neustále obhajovat. Nejvíce jí ale vadilo, že tchyně podle ní začala její rozhodnutí spojovat s tím, jaká je matka a snacha. „Jednou mi řekla, že kdybych opravdu chtěla, aby měly děti dobrý vztah s babičkou, nenechávala bych je tak často doma. To mě dost zasáhlo. Nikdy jsem jí přece nebránila, aby je vídala,“ vysvětluje Alena.
Do celé situace se postupně zapojil i její manžel. Ten podle Aleny zpočátku nechápal, proč jí pravidelné návštěvy tolik vadí. Sám měl s matkou dobrý vztah a přišlo mu přirozené, že chce být s vnoučaty. „Manžel mi říkal, že přece o nic nejde. Že je jeho máma ráda vidí a že jí tím uděláme radost. Jenže já mu vysvětlovala, že nejde o jednu návštěvu. Jde o pocit, že každý víkend už je předem obsazený.“ Alena se podle svých slov nechtěla dostat do situace, kdy bude muset plánovat rodinný život podle očekávání tchyně. Chtěla mít možnost spontánně vyrazit na výlet, strávit den jen s dětmi nebo prostě nedělat vůbec nic.
Je ráda, že má o děti zájem
Jednoho dne proto manželovi řekla, že potřebuje, aby jí v této věci více pomohl. Nechtěla, aby tchyni vysvětloval, proč návštěvu odmítají pokaždé právě ona. „Řekla jsem mu, že nechci být ta, která pořád říká ne. Když se rozhodneme, že chceme víkend sami, musí to být naše společné rozhodnutí. Ne moje vina.“ Manžel nakonec s matkou promluvil. Vysvětlil jí, že návštěvy nejsou problém, ale rodina si potřebuje plánovat víkendy sama. Tchyně to podle Aleny nejprve nesla těžce.
Nějakou dobu se snažila děti zvát přímo, například telefonicky, a ptala se jich, kdy k ní přijedou. Alena v tom ale viděla další problém. „Děti pak přišly za mnou a říkaly, že babička čeká, že přijedeme. Nechtěla jsem, aby se dostaly mezi nás. Proto jsme jí vysvětlili, že domluva návštěv je věcí dospělých,“ popisuje. Postupně se situace začala uklidňovat. Rodina dnes podle Aleny jezdí k babičce pravidelně, ale ne automaticky každý víkend. Některé víkendy tráví všichni společně, jiné si nechávají jen pro sebe.
Tchyně se podle ní stále občas zeptá, proč nepřijedou, ale už z toho nevzniká několikadenní konflikt. Alena zároveň přiznává, že si musela uvědomit jednu věc. To, že tchyně chce své vnuky často vídat, samo o sobě podle ní není nic špatného. „Vlastně jsem ráda, že má o děti takový zájem. Jen jsem potřebovala, aby pochopila, že dobrá babička nemusí být ta, která je vidí každý víkend. A já nemusím být špatná máma nebo špatná snacha, když jednou řeknu, že chceme zůstat doma,“ uzavírá Alena.
Zdroj: autorský článek
