Článek
Alena nikdy neměla problém s tím, že se tchyně zajímá o život svého syna. Na začátku jejich manželství jí dokonce připadalo příjemné, že se o ně zajímá. Občas se zeptala, jak se jim daří, jestli něco nepotřebují nebo jak zvládají běžné výdaje. Postupem času ale Alena začala mít pocit, že otázky týkající se peněz překračují hranici běžného rodinného zájmu. „Nejdřív se mě jen ptala, jestli už jsme koupili novou pračku nebo jak jsme vyřešili dovolenou. Potom začala říkat, co bychom podle ní měli koupit a co jsou naopak vyhozené peníze,“ popisuje mladá žena.
Alena nechápe, proč chce tchyně rozhodovat
S manželem přitom neměli finanční problémy. Oba pracovali, platili hypotéku a snažili se část příjmů pravidelně odkládat. Nebyli podle Aleny rozhazovační, ale zároveň si chtěli občas dopřát něco, co jim udělá radost. V tom se jejich představa o hospodaření začala rozcházet s názorem tchyně.
Vadilo jí například, když si pořídili dražší spotřebič, přestože starý ještě fungoval. Alena však tvrdí, že nový potřebovali a že si jeho koupi předem spočítali. „Tchyně nám řekla, že bychom měli být zodpovědnější. Jenže to nebyly její peníze. Hypotéku platíme my, účty platíme my a všechny běžné výdaje také. Nerozumím tomu, proč by měla rozhodovat, jestli si můžeme koupit novou lednici,“ říká Alena.
Ještě výraznější problém nastal u výdajů spojených s dětmi. Alena chtěla synovi a dceři dopřát některé kroužky, které je bavily. Tchyně ale tvrdila, že děti mají příliš mnoho aktivit a rodiče za ně zbytečně utrácejí. „Řekla mi, že děti nepotřebují pořád něco organizovaného a že bychom měli peníze raději šetřit. Já chápu, že může mít jiný názor. Ale potom začala manželovi volat a přesvědčovat ho, že děláme všechno špatně.“
Vrchol přišel, když si zaplatili dovolenou
Aleně vadilo především to, že se některé rozhovory odehrávaly bez ní. Tchyně podle ní často mluvila se synem o jejich domácnosti ve chvíli, kdy spolu nebyli. Manžel pak přicházel domů s otázkami, proč něco koupili nebo proč určitý výdaj vůbec plánují. „Někdy jsem měla pocit, že doma obhajuji naše rozhodnutí před člověkem, který ani není součástí naší domácnosti. A když jsem se zeptala, odkud ty názory má, manžel mi řekl, že si jen povídal s maminkou,“ uvažuje.
Postupně proto začala být na podobné rozhovory citlivější. Nechtěla se s tchyní hádat, zároveň ale nehodlala před ní vysvětlovat každý rodinný výdaj. Situace vygradovala při plánování dovolené. Alena s manželem chtěli po náročném roce vyrazit s dětmi na týden k moři. Měli na to našetřeno a nemuseli si kvůli tomu půjčovat.
Když se o plánu tchyně dozvěděla, začala je podle Aleny přesvědčovat, aby peníze využili jinak. „Řekla, že za ty peníze můžeme opravit koupelnu a že dovolená je zbytečný luxus. Vysvětlovala jsem jí, že na opravu si chceme našetřit zvlášť. Ona ale pořád opakovala, že když už máme peníze, měli bychom je utratit rozumně.“
Manžel chtěl vyhovět oběma stranám
Podle ní nakonec nešlo ani tak o samotnou dovolenou. Šlo o pocit, že tchyně očekává, že její názor bude mít poslední slovo. Když Alena řekla, že o penězích jejich domácnosti budou rozhodovat s manželem sami, tchyně se urazila. „Vpálila, že se chovám, jako kdyby všechno věděla jenom já. Přitom jsem nikdy netvrdila, že mám pravdu. Jen jsem řekla, že je to náš rozpočet.“
Její manžel se snažil konflikt uklidnit, ale až příliš často snaží vyhovět oběma stranám. To je pro ni nakonec ještě větší problém. „Když se pohádáme, řekne mi, že maminka to určitě nemyslela špatně. Jenže tím vlastně vůbec neřeší, že mi její chování vadí. Já nepotřebuju, aby si s ní vybral stranu. Potřebuju, aby pochopil, že některé věci jsou prostě naše.“ Tchyně navíc podle Aleny občas nabízí vlastní finanční pomoc a tím se podle ní její vliv ještě zesiluje.
Rodinu už nebudou nijak zapojovat
Když jim například chtěla přispět na některé vybavení domácnosti, Alena odmítla. Nechtěla totiž, aby se z finančního příspěvku stal další důvod, proč by tchyně měla mít pocit, že může rozhodovat. „Manžel říká, že bychom mohli peníze přijmout a nic za to přece nemusí být. Já to tak jednoduše nevidím. Když někdo zaplatí polovinu věci, kterou si koupíte, může mít později pocit, že má právo říct, co s ní budete dělat.“
Alena si uvědomuje, že tchyně možná jedná z obavy o syna. Sama také připouští, že starší generace může mít na hospodaření s penězi jiný pohled. To ale podle ní neznamená, že musí její rodina žít podle pravidel, která platila před desítkami let. „Ona má zkušenosti a já je respektuju. Ale moje rodina je zase moje zodpovědnost. Nemůže mi říkat, kolik máme utratit za děti, kolik dát stranou a co je zbytečné,“ tvrdí.
Nakonec se Alena s manželem dohodla, že část jejich financí budou řešit společně bez zapojování širší rodiny. Pokud se tchyně zeptá, za co peníze utrácejí, nechtějí jí už podrobně vysvětlovat každý výdaj. Pro Alenu je důležité hlavně to, aby se hranice nastavily dříve, než se jejich vztahy ještě více vyhrotí. „Nechci s tchyní válčit. Chci s ní normálně vycházet. Ale normální vztah podle mě neznamená, že jí budu každý měsíc ukazovat, kolik jsme utratili a proč. To jsou naše peníze a naše rozhodnutí,“ uzavírá Alena.
