Článek
Film Smích se lepí na paty vznikal v letech 1985 a 1986 a do kin se dostal až v červnu 1987. Režíroval ho Hynek Bočan podle scénáře, na němž spolupracoval s Pavlem Fialou. Snímek dnes působí jako poněkud nenápadná komedie, která se nesnaží za každou cenu diváka rozesmát.
Bohdalová jako někdo jiný
Joska Platejz je šedesátník žijící sám v podkrkonošské chalupě. Je to typ člověka, který si umí poradit téměř se vším. K domu si přivede horský potok, chová pstruhy, vybuduje větrnou elektrárnu, má vlastní lanovku na dřevo a dokonce i figurínu Alberta, která má vystrašit nezvané návštěvníky. Pro partu dřevařů navíc pravidelně vaří.
Na první pohled tedy Joskovi nic zásadního nechybí. Jenže jeho snaha nebýt sám je jednou z hlavních příčin toho, proč se postupně dostává do problémů. Se svými dospělými dětmi nemá zrovna ideální vztahy. Místo obyčejného zájmu o otce je u nich znát především zájem o jeho peníze. Joska přesto pořád věří, že se rodina může dát dohromady.
A potom potká Helenu. Tu hraje Jiřina Bohdalová a její postava se postupně ukáže jako někdo úplně jiný, než Joska očekával. Pro důvěřivého muže se z obyčejného okouzlení stane další nepříjemná zkušenost.
Jiřina Bohdalová byla v tomto filmu jako vždy úžasná
Brodský mohl do filmu mluvit
Jedním z důvodů, proč Joska působí přirozeně, je skutečnost, že Vlastimil Brodský nebyl při vzniku postavy pouze vykonavatelem hotového scénáře. Hynek Bočan ho obsadil ještě před dokončením scénáře a společně s Pavlem Fialou ho přizvali i k jeho přípravě. Brodský tak mohl přicházet s vlastními návrhy a upravovat dialogy. Tento prostor pro herce se později promítl také do celkové atmosféry filmu. Bočan totiž dovolil poměrně výraznou improvizaci. Režisér později popisoval, že během natáčení vzniklo tolik improvizovaných situací, jako snad v žádném z jeho předchozích filmů.
A je to na výsledku znát. Joska nepůsobí jako literární postava, která pouze odříkává připravené repliky. Má v sobě trochu neohrabanosti, trochu naivity a hlavně zvláštní důvěru v lidi, která je současně sympatická i trochu bolestná. Bočan později připomínal také společné scény Brodského, Josefa Kemra a Petra Čepka. Právě jejich setkávání patří k částem filmu, které stojí na přirozeném herectví a vzájemné souhře.
Původně měl být film úplně o něčem jiném
Dnes si už jen těžko představit, že by Smích se lepí na paty vypadal bez Krkonoš, Joskovy chalupy a jeho svérázných vynálezů. Jenže původní podoba projektu byla úplně jiná. Původní scénář počítal s příběhem starého muže, který se rozhodne pro svou rodinu vybudovat protiatomový kryt. Do stavby měl zasahovat také jeho vnuk, který upozorňoval na její nepraktičnost. Námět vznikal v době, kdy se ve společnosti hodně mluvilo o nebezpečí jaderného konfliktu.
Hynek Bočan na původní podobu scénáře nevzpomínal právě s nadšením. Podle jeho pozdějších slov šlo o námět, který byl na tehdejší poměry až příliš poplatný dobové atmosféře kolem atomové války. Původní scénář tak by ve finále v podstatě zadupaný do země, zůstaly z něj jen drobnosti. Ale i když měl snímek vypadat jinak, neznamená to, že by jeho nakonec natočená verze nefungovala. Naopak.
Josef Kemr a pád z bagru
Jedna z nejzajímavějších historek se odehrála až přímo při natáčení. Josef Kemr, který ve filmu hraje učitele Kroupu, se pustil do scény, která rozhodně nepatří k těm, při nichž by se měl herec cítit v bezpečí. Kemr stál na pohybující se lžíci bagru. Pro větší efekt si navíc stoupl na sáňky, protože chtěl během záběru slavnostně kynout. Jenže ztratil rovnováhu a spadl.
Výsledkem bylo vážné poranění paty. Zajímavé je, že část záběru, která vznikla ještě před pádem, tvůrci nakonec ve filmu ponechali. Scéna se tak dostala přímo do výsledného snímku.
„Zatracený“ Trabant
Možná nejzajímavější drobnost, pokud jde o milovníky historie a škarohlídů, kteří hledají filmové chyby, čeká až v závěru. Joska mluví s příslušníky Veřejné bezpečnosti a v jedné scéně zazní zmínka o Trabantu, který si Helena chtěla koupit. Jenže právě tady film naráží na problém s dobovou realitou.
Trabanty se totiž do Československa přestaly oficiálně dovážet v roce 1984. Smích se lepí na paty se přitom vyráběl v letech 1985 až 1986 a premiéru měl v roce 1987. Pokud tedy filmová Helena plánovala běžnou koupí získat nový Trabant, není to z hlediska tehdejších možností úplně přesné. Nejde samozřejmě o chybu, která by nějak zásadně měnila děj. Je to spíš jedna z těch drobností, kterých si člověk při běžném sledování vůbec nemusí všimnout. Pro znalce dobových reálií je ale zajímavá.
Krkonoše filmu sluší
Velkou část kouzla filmu vytváří prostředí. Natáčelo se mimo jiné v Horní a Dolní Malé Úpě, pražských Bohnicích a na Vinohradech. Filmový štáb se vydal také na Slovensko, konkrétně do obcí Nižná a Podbiel. Horské exteriéry dávají filmu jeho charakter. Kamera Ivana Šlapety využívá letní i zimní krajinu a Joskova chalupa se díky tomu nestává jen kulisou, ale jednou z důležitých součástí příběhu.
Zajímavé je, že dnešní vnímání filmu se poněkud liší od jeho původního přijetí. V kinech totiž Smích se lepí na paty žádným velkým hitem nebyl. Do kin přišlo něco přes sto tisíc diváků, což bylo na tehdejší poměry podprůměrné číslo. K většímu docenění filmu tak přispěly až pozdější televizní reprízy. Právě televize tak snímku hodně pomohla.
Zdroje: autorský článek s využitím
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397511/smich-se-lepi-na-paty
https://nfa.cz/cs/26400-smich-se-lepi-na-paty/pro-kina
https://www.vtelce.cz/smich-se-lepi-na-paty-nebezpecny-uraz-historicka-nepresnost-s-trabantem-a-nuty-prepis-scenare/
https://cool.iprima.cz/novinky/smich-se-lepi-na-paty-nataceni-bocan-bohdalova
https://www.super.cz/clanek/celebrity-tahle-tragikomedie-je-skrytym-klenotem-nasi-kinematografie-jednu-z-zivotnich-roli-zde-ztvarnil-vlastimil-brodsky-961402
https://www.centrum.cz/clanek/smich-se-lepi-na-paty-nebezpecny-uraz-historicka-nepresnost-s-trabantem-a-nuty-prepis-scenare-197602
