Článek
Dnes je Vinnetou pro většinu lidí neodmyslitelně spojený s tváří francouzského herce Pierra Brice. Ve skutečnosti ale vznikl o sedmdesát let dříve na stránkách románů Karla Maye, muže, který v době psaní svých nejslavnějších westernů americký Divoký západ vůbec neznal. První příběhy s Vinnetouem začal publikovat už v 70. letech 19. století. Teprve o několik let později se ale rozhodl vytvořit rozsáhlou knižní sérii, která z apačského náčelníka udělala legendu. O vydání se postaral nakladatel Friedrich Ernst Fehsenfeld, jenž v Mayovi rozpoznal mimořádný obchodní potenciál. Jejich spolupráce změnila autorův život.
Vinnetou původně vypadal jinak
Málokdo ví, že slavná trilogie nevznikla úplně od nuly. První díl napsal Karl May nově, ale druhý a třetí nevytvořil jako zcela nové romány. Vzal několik svých starších povídek a dobrodružných příběhů, které už vyšly časopisecky, a zasadil je do nového rámce. Musel proto měnit jména postav, upravovat jejich vztahy i časovou osu, aby všechno zapadlo do příběhu Vinnetoua a Old Shatterhanda.
Ani tehdy se mu to ale nepodařilo dokonale. Literární historici dodnes upozorňují na drobné nesrovnalosti, které vznikly právě tímto „přestavováním“ starších textů. Děj i postavy se měnily a na mnoha místech je to znát. Ovšem čtenářům to však většinou nevadilo. Důležité bylo jediné, a to přátelství dvou hlavních hrdinů.
Sám May se často stylizoval do Old Shatterhanda
Smrt vyvolala poprask a Vinnetou musel zpět
Ve třetím dílu trilogie přišel okamžik, který tehdejší fanoušci nečekali. Vinnetou je při střetu s nepřáteli smrtelně postřelen. Umírá v náručí svého pokrevního bratra Old Shatterhanda a před smrtí mu svěří poslední poselství o smíření a lidskosti. Na dnešní poměry může podobný závěr působit samozřejmě. Jenže na konci 19. století byli čtenáři zvyklí, že jejich oblíbení hrdinové vítězí. Když Karl May nechal zemřít postavu, kterou si miliony lidí doslova zamilovaly, následovala vlna zklamání.
Autor dostával množství dopisů od čtenářů, kteří se s koncem odmítali smířit. Někteří prosili, aby Vinnetoua oživil, jiní chtěli alespoň další příběhy. Dochovaná korespondence ukazuje, že vztah fanoušků k apačskému náčelníkovi byl mimořádně silný. Karl May ale neudělal to, co by dnes udělal nejeden scenárista, Vinnetoua totiž neoživil.
Místo toho začal psát příběhy odehrávající se dříve, než došlo k jeho smrti. Chronologicky tak vznikaly nové knihy, přestože jejich hlavní hrdina už byl v původní trilogii po smrti. Dnes bychom tomu říkali prequely. May si tím zachoval důvěryhodnost svého příběhu a zároveň vyhověl čtenářům, kteří chtěli s Vinnetouem zažívat další dobrodružství. Tento postup se ukázal jako mimořádně úspěšný, jakýsi „návrat v čase“ mu následně vydělal obrovské peníze.
Čtvrtý Vinnetou byl velkým zklamáním
Ani tím ale příběh neskončil, protože v roce 1910 vydal Karl May román Vinnetou IV (později pod názvem Vinnetouovi dědicové). Mnoho čtenářů čekalo další western plný přestřelek. Místo toho dostali překvapení. Kniha je výrazně filozofičtější, symbolická a od dobrodružných románů se značně liší. May už tehdy opouštěl klasickou dobrodružnou literaturu a více se věnoval úvahám o lidskosti, míru a duchovních hodnotách.
Řada fanoušků byla zklamaná, jiní naopak považují právě pozdní tvorbu za jeho literárně nejvyspělejší období. May v románu také tvrdí, že kniha je fakticky čtvrtým svazkem románů Old Surehand a Satan a Jidáš. Smeruje tak čtenáře, aby si je přečetl. Ovšem souvislost se Satanem a Jidášem je sporná, ale v případě prvního románu je zřejmá. V románu se kromě jiných starých známých vyskytují Old Surehand, Apanačka a Kolma Puši.
Pierre Brice jako Vinnetou
Z chudého spisovatele boháčem
Ještě několik let před slávou přitom Karl May rozhodně nežil život úspěšného autora. Pocházel z chudých poměrů, vystudoval učitelství, ale kvůli různým podvodům a krádežím skončil několikrát ve vězení a tam začal více číst a postupně se naplno věnoval psaní. Zlom přišel až ve chvíli, kdy začal spolupracovat s Fehsenfeldem.
Nakladatel jeho příběhy vydával v reprezentativní knižní podobě a z Maye se během několika let stala doslova literární hvězda. Honoráře i tantiémy mu umožnily postavit si luxusní vilu v Radebeulu u Drážďan, známou dodnes jako Villa Shatterhand. Na přelomu století patřil mezi nejlépe vydělávající německé spisovatele, nashromáždil milionové jmění. Jeho knihy se prodávaly ve statisících výtisků a zájem nepolevoval ani po dalších vydáních.
Popularita měla i jednu zvláštní stránku. Karl May dlouhá léta nechával čtenáře v přesvědčení, že dobrodružství skutečně zažil. Na veřejnosti vystupoval téměř jako Old Shatterhand, fotografoval se se zbraněmi, sbírkami exotických předmětů a vyprávěl o cestách, které ve skutečnosti ještě nepodnikl. Teprve později vyšlo najevo, že většinu příběhů napsal podle cestopisů, map, odborných publikací a vlastní fantazie. Do Spojených států se podíval až v roce 1908, tedy více než třicet let po vzniku prvních příběhů o Vinnetouovi.
Vytvořil svět, kterému lidé uvěřili
Možná právě proto působí Mayovy knihy dodnes trochu pohádkově. Jeho Divoký západ není historicky přesný. Indiáni, kovbojové i osadníci často odpovídají spíš autorově představě než skutečné historii. Přesto čtenářům nabídl něco, co bylo důležitější, tedy silný příběh o přátelství, odvaze a čestném jednání.
Vinnetou se stal symbolem natolik silným, že jeho jméno zlidovělo. Knih se po celém světě prodalo přibližně 200 milionů výtisků, byly přeloženy do více než třiceti jazyků a Karl May dodnes patří mezi nejčtenější německy píšící autory historie.
Zdroje: autorský článek s využitím
