Článek
V očích veřejnosti i části filmové branže zůstal Vladimír Brabec (†83) navždy majorem Zemanem. Nálepka, která se na něj nalepila hlavně po roce 1989, byla ale zjednodušující a dost nespravedlivá. Brabec byl totiž typ herce, který zvládal komedii i drama s naprostou samozřejmostí. Ironií je, že o jeho „osudu“ rozhodla zdánlivá maličkost. Na konci 60. let odmítl nabídku od režiséra Karla Kachyni na film Ucho. Důvod byl prostý – chtěl strávit léto s rodinou. Kdyby roli přijal, pravděpodobně by se později k seriálu Třicet případů majora Zemana vůbec nedostal. Jenže historie se vydala jinudy.
Od Žižkova, na DAMU a do Národního
Brabcův příběh přitom začal docela obyčejně. Vyrůstal na Žižkově v rodině malíře pokojů, který byl zároveň nadšeným ochotníkem. Právě od něj si odnesl vztah k divadlu. Už jako kluk chodil do kina za drobné, které si vydělal při brigádách, a snil o tom, že jednou bude stát na jevišti.
Sen si šel splnit systematicky. Zpíval v Kühnově sboru, hrál v amatérském divadle a nakonec se dostal na DAMU. Měl štěstí na silnou generaci i pedagogy, mezi nimi byli třeba Radovan Lukavský nebo Miloš Nedbal. Spolužáky mu byli mimo jiné Radoslav Brzobohatý a Zdeněk Buchvaldek.
Vladimír Brabec bude pro mnohé navždy major Zeman
Po angažmá v Mostě zamířil do Národního divadla. Pro herce jeho generace téměř povinný vrchol kariéry. Jenže realita začátku 70. let byla složitější. Atmosféra se změnila, vztahy v souboru nebyly ideální a Brabec se navíc dostal do konfliktu s tehdejším ředitelem Přemyslem Kočím.
Chtěl hrát detektiva, byl nástrojem režimu
Napětí se podepsalo i na jeho zdraví, když během představení Cyrana z Bergeracu prodělal infarkt. Když následně žádal o volno na zotavenou, narazil. Právě tahle situace ho nakonec nepřímo přivedla k roli, která ho definovala na desítky let. Když dostal nabídku na seriál Třicet případů majora Zemana, nepůsobil projekt zpočátku nijak kontroverzně. „Já si vždycky chtěl zahrát detektiva. A dostal jsem tu možnost. Kam se to potom dostalo, je jiná věc. Ale já hrál tuhle roli a byl jsem šťastný,“ vzpomínal. První díly opravdu připomínaly klasickou detektivku a režisér Jiří Sequens měl dobrou pověst.
Postupně se ale seriál proměnil v ideologický nástroj. A Brabec už z něj nemohl jednoduše vystoupit, měl rodinu, závazky a dobře si uvědomoval možné následky. Navíc čelil tlaku, aby vstoupil do strany, protože ztělesňuje „správného“ soudruha. Po skončení natáčení přišla další rána. Pro mnoho režisérů i diváků byl už napořád jen Zeman. Nabídky se zúžily a často neodpovídaly jeho schopnostem. Nálepku ze sebe nikdy nedokázal smýt, ač se o to snažil a mnohokrát dokázal, že je skvělý herec.
Brabec si ale našel jinou cestu. Výrazně se prosadil v dabingu a rozhlase. Jeho hlasem mluvili herci jako Sean Connery, Jack Lemmon nebo Marcello Mastroianni. Právě s posledně jmenovaným se dokonce osobně setkal, Mastroianni si ho během návštěvy Československa vyhledal, protože chtěl poznat člověka, který jeho postavám propůjčuje hlas. Pro Brabce to byla jedna z mála satisfakcí, které mu kariéra po Zemanovi nabídla.
Smrt byla opravdu blízko
Na druhou stranu stěžovat si, že k němu byl osud nepřívětivý, by také nebylo fér. Když se mluví o dramatických momentech jeho života, většinou se řeší jen major Zeman. Přitom Brabec měl na kontě situace, které by vydaly na samostatný film. V 70. letech přežil pád malého letadla, když ho při letu silný vítr převrátil a on skončil mezi stromy. „Nemyslíte vůbec na to, co se vám stalo, že můžete zemřít. Koukáte, co s tím udělat… Minul jsem maminky s kočárkama a tou vahou a dopřednou rychlostí jsem spadnul do rozkvetlých švestek,“ říkal později.
A nebyla to jediná zkušenost na hraně. Již jsme zmínili infarkt na jevišti při Cyranovi, nebyl ale jediný, který přežil. Další pak přišel na Václavském náměstí, kde mu život zachránili náhodní kolemjdoucí. I proto Brabec tvrdil, že má kolem sebe „spoustu andělů“.
V soukromí byl opakem Zemana
Do Národního divadla se ještě vrátil, ale definitivní klid našel až v Hudebním divadle Karlín, kam ho přivedl Ladislav Županič. Tam byl znovu vidět jako herec, na kterého se chodí, ne jako „ten ze Zemana“. V soukromí byl podle přátel pravým opakem své nejslavnější role. Společenský, vtipný, nekonfliktní člověk, který měl rád víno a dobrou společnost. Velkou oporou mu byla jeho žena Naďa, s níž prožil většinu života.
Když v roce 2016 zemřela, ztratil pevný bod. O rok později odešel i on. Příběh Vladimíra Brabce ukazuje, jak snadno může jedna výrazná role přehlušit celý herecký život. V jeho případě to byla kombinace talentu, okolností i doby, ve které tvořil.
Zdroje: dvojka.rozhlas.cz, super.cz, cnn.iprima.cz, idnes.cz, irozhlas.cz, novinky.cz
