Článek
Na první pohled jde o lehkou komedii z maloměstského prostředí. Pod povrchem ale Kam slunce nechodí řeší poměrně odvážnou otázku: co všechno je člověk ochoten udělat pro rodinu, pokud za to dostane dost peněz? Televizní snímek režiséra Ivo Nováka vznikl v roce 1971 a jeho námět pocházel od Vladimíra Menšíka. Scénář pak společně vytvořili Menšík, Ivo Novák a Gustav Oplustil.
Menšík si zároveň zahrál hlavní postavu zahradníka Ondřeje Andrýska. Právě on se dostane do situace, která by byla nepříjemná i dnes. Má početnou rodinu, zatímco místní hoteliér Vik v podání Ilji Prachaře se svou manželkou Elen nemůže mít dítě. A napadne ho řešení, které by většinu manželů dostalo do pořádně nepříjemné situace. Hoteliér totiž usoudí, že Andrýsek by mohl jeho problém vyřešit. Má děti, zkušenosti s rodinným životem a především – potřebuje peníze. Nabídka proto není postavená jen na sexuálním skandálu, ale hlavně na střetu praktického uvažování s osobními zásadami.
Menšíkova myšlenka měla k nevěře daleko
Zajímavé je, že film si pohrává s představou nevěry, aniž by k ní ve skutečnosti muselo dojít. Právě v tom spočívá velká část jeho komediálního potenciálu. Zahradník řeší, jestli je možné překročit vlastní morální hranici kvůli rodině, penězům a vidině lepšího života. Po jeho boku stojí Julie, kterou hrála Iva Janžurová. Ta byla v době natáčení stejně jako Menšík už výraznou hereckou osobností. S Marií Drahokoupilovou navíc spojovalo obě herečky jedno důležité místo – DAMU, kde byly spolužačkami.
Druhou manželskou dvojici vytvořili Ilja Prachař a Marie Drahokoupilová. Její Elen je ženou, která touží po dítěti, ale její přání se nedaří naplnit. Prachařův hoteliér proto hledá řešení, které je sice bizarní, ale v logice tehdejšího příběhu dává jeho postavě smysl. Vedle čtveřice hlavních představitelů se ve filmu objevili také Josef Kemr jako lékař, Waldemar Matuška v roli sochaře Smoly nebo Jiří Lír jako kloboučník. Obsazení tak nabídlo několik známých tváří českého filmu a televize najednou.
Na tehdejší televizi až příliš otevřené téma
Dnes už zápletka nepůsobí nijak šokujícím dojmem. V době svého vzniku ale film pracoval s tématem, které bylo pro televizní zábavu poměrně neobvyklé. Nešlo jen o manželskou nevěru, ale také o peníze jako prostředek k řešení intimního problému. Komedie proto narazila na kritiku. Podle později publikovaných informací se proti ní ozvalo také Rudé právo a kritický postoj zaujal rovněž tehdejší pražský sexuolog. Snímek byl následně na určitou dobu stažen z televizního vysílání a stal se jedním z titulů, které zmizely z obrazovek.
Do celé situace navíc vstoupil Waldemar Matuška. Jeho pozdější emigrace znamenala, že se některé pořady a filmy, v nichž vystupoval, ocitly v komplikované situaci. Kam slunce nechodí tak na dlouhou dobu zmizelo z běžného televizního života. Dnes už je přitom snímek samozřejmě dostupný.
Velvary, Říčany a maloměstská atmosféra
Část kouzla filmu vzniká také díky prostředí. Natáčelo se mimo jiné v Říčanech a ve Velvarech. Právě Velvary si film dodnes připomínají – na tamním náměstí se nachází prostředí, které divákům okamžitě připomene maloměstský svět příběhu. Město samo film uvádí mezi produkcemi, které se v jeho ulicích natáčely.
Dobová atmosféra přitom není vytvořena pouze kostýmy. Důležitou roli mají také architektura, náměstí, hotel a celkové tempo příběhu. Film se nesnaží působit velkolepě. Právě naopak, jeho komika funguje hlavně díky tomu, že se nepravděpodobná nabídka odehrává v prostředí, které působí úplně obyčejně. Zajímavostí jsou také rekvizity. Ve scénách z pouťové střelnice se objevují plechové figurky, které připomínají rekvizity použité v seriálu Hříšní lidé města pražského.
Marie Drahokoupilová: elegantní tvář českého filmu
Pro Marii Drahokoupilovou byla role Elen další z řady postav, v nichž mohla využít svůj elegantní vzhled a kultivovaný projev. V době natáčení jí bylo třicet let. Později se stala známou například díky filmu Flirt se slečnou Stříbrnou nebo Herzově Morgianě.
Sama přitom zpětně mluvila o tom, že její život výrazně určovala práce. „Bavilo mě to, měla jsem krásné role, nemohu si stěžovat. Navíc jsem měla pocit, že mám ještě spoustu času,“ vzpomínala před časem. Její profesní cesta přitom nebyla úplně přímočará. Po studiích na DAMU působila také mimo Prahu. „Jak říkal Václav Voska: Jo herectví, to je dvacet procent talentu, třicet procent práce a padesát procent štěstí.“ V roce 1980 odešla do Vídně, kde se provdala. Rakouskou metropoli si ale oblíbila natolik, že její vztah k městu přetrval i po skončení manželství. O třináct let později se vrátila do Prahy.
Osobní život Drahokoupilové je zajímavým protikladem k její filmové postavě. Zatímco Elen ve filmu po dítěti zoufale touží, herečka sama děti nikdy neměla. Nejde přitom o rozhodnutí, které by podle svých slov v mládí nějak dramaticky plánovala. Spíš pořád pracovala, odkládala jiné věci a postupně zjistila, že čas uběhl. „Žila jsem svojí profesí a všechen čas jsem jí obětovala,“ řekla.
Zdroje: autorský článek s využitím
