Článek
Na začátku devadesátých let se zdálo, že rocková hudba znovu dostala směr. Špinavé kytary, upřímné texty a hlas, který zněl, jako by zpíval za všechny, kdo se cítí trochu mimo svět. Jmenoval se Kurt Donald Cobain. Generace mladých lidí v něm našla úlevu. Konečně někdo říkal nahlas to, co oni jen cítili. Jenže za tím hlasem nestála rocková póza, ale citlivý člověk, kterého vlastní úspěch postupně drtil.
Myslel si, že by mohl být gay
Dětství na americkém severozápadě nebylo pro Kurta Cobaina ideální. „Měl jsem opravdu hezké dětství do svých devíti let, pak mě hodně zasáhl rozvod rodičů,“ vzpomínal. Následovalo střídání domovů, pocit, že nikam nepatří. To v něm všechno zanechalo stopu. Už jako dospívající mladík hledal únik v kreslení, hudbě a později i v drogách. Hudba pro něj nebyla kariéra, spíš způsob, jak přežít vlastní emoce. A právě proto byla tak přesvědčivá.
Když jeho Nirvana kapela vystřelila ke globální slávě, stal se z něj symbol generace. Paradoxně o něco takového nikdy nestál. Sláva ho znervózňovala. Vadila mu pozornost, komerce i to, že lidé jeho písně často chápali jinak, než zamýšlel. „Věděl jsem, že jsem jiný. Myslel jsem si, že bych mohl být gay nebo tak něco, protože jsem se vůbec nedokázal ztotožnit s ostatními kluky,“ vysvětloval později. Nechtěl být mluvčím generace, chtěl být normální muzikant. Jenže v okamžiku, kdy prodáváte miliony desek, už normální život moc na výběr není.
Kufr Kurta Cobaina
Chtěl být normálním člověkem
Do toho se přidaly zdravotní potíže. Dlouhodobé, silné bolesti žaludku, jejichž příčina se nikdy jednoznačně nevyřešila. Tvrdil, že mu od bolesti pomáhá heroin. To je častý a zrádný scénář. Droga nejdřív funguje jako úleva, pak se stane vězením. Z rekreačního užívání se stala závislost. A závislost málokdy chodí sama. Často s sebou bere deprese, úzkosti a výkyvy nálad.
V jeho případě se přidala i obrovská zodpovědnost. Manželství, narození dcery, tlak médií, nekončící turné. Lidé kolem něj si všímali, že se ztrácí energie i radost. Někteří přátelé později říkali, že působil unaveně životem mnohem víc než slávou. „Přál bych si, aby nikdo nikdy nevěděl, jak se doopravdy jmenuju, abych se jednou mohl stát normálním člověkem,“ říkal.
Na jaře 1994 došlo k předávkování kombinací léků a alkoholu. Dodnes se vede debata, zda to byl vědomý pokus o sebevraždu, nebo zoufalé volání o pomoc. Každopádně to byl jasný signál, že situace je vážná. Následoval nástup na odvykací léčbu. Vydržel tam ale jen krátce. Utekl. Ten moment dnes mnozí označují za bod zlomu. Nezabránila tomu ani rodina, byť ji miloval. „Jsem tak rád, že jsem se oženil a měl dítě. Jinak bych pořád psal o stejných depresivních věcech jako dřív,“ tvrdil. O své dceři Frances takto mluvil necelý rok před smrtí. Přesto se ani kvůli ní léčit nedokázal.
Šlo jeho sebevraždě zabránit?
Když se v dubnu 1994 objevila zpráva o jeho smrti, svět byl v šoku, ale lidé z jeho blízkosti spíš mluvili o smutku než o překvapení. Jako by se na tragédii dlouho schylovalo. Dopis na rozloučenou ukazoval vyčerpání, pocit prázdnoty a ztrátu radosti z hudby. Tedy věci, které ho dřív držely nad vodou.
Často se řeší otázka, kdo nebo co za to mohlo. Hudební scéna? Drogy? Média? Manželství? Realita je méně senzační a víc lidská: šlo o kombinaci psychických potíží, závislosti, fyzické bolesti a osobnostní citlivosti. Smrt nikdy nemá jednu příčinu.
A šlo tomu zabránit? Dnes bychom řekli, že šance existovala. Moderní přístup k duševnímu zdraví je otevřenější, léčba závislostí propracovanější a stigma menší. Tehdy se o depresích mluvilo málo a celebrity měly spíš „fungovat“ než přiznat slabost. Možná by pomohla delší léčba, pevnější hranice v kariéře, víc klidu. Možná. Jistotu ale nikdo nemá. Po Cobainovi zůstala hudba, která pořád funguje jako ventil emocí pro miliony lidí. A možná i tiché poselství ve smyslu mluvit o bolesti dřív, než přeroste přes hlavu.
