Článek
V souvislosti s kauzou kandidatury dr. Fremra na člena Ústavního soudu se nemohu zbavit dojmu, že se u nás opět měří dvojím metrem.
Proč si už konečně nechceme všichni my starší přiznat, že jsme někdy větší, někdy menší část života prožili v socialistickém Československu a jako takoví jsme se buď, jak buď chovali, či museli chovat podle tehdejších zákonů, pokud jsme nechtěli být nějakou měrou perzekuováni. Jedinými, kdo jsou v tomto směru z obliga byli disidenti a taky část emigrantů, kteří z republiky utekli právě proto, že se pokřiveným zákonům nechtěli podvolovat. My všichni ostatní jsme sice třeba na poměry brblali a později i na náměstích zvonili klíči, ale tak či onak jsme se na chodu socialistického státu podíleli. Téměř všichni jsme se tedy „namočili“. A samozřejmě bylo hodně i takových, kteří fungování systému aktivně pomáhali. Je tedy zřejmé, že soudci soudili tak jak museli. Z dnešního pohledu bychom jim snad mohli vyčítat jen to, proč se rozhodli studovat práva, když přece museli vědět, jak budou později soudit. Všichni ale víme, že žádný stát bez právníků existovat nemůže. Nic víc, nic míň.
A teď k meritu věci. Jak to, že nám a potažmo senátu a některým zvláštně aktivním jedincům nevadí, že máme pana prezidenta s dobrovolně komunistickou minulostí a nadějí stát se elitním kontrarozvědčíkem socialistického státu a na straně druhé nám najednou tolik vadí dnes už renomovaný soudce, který však tehdy soudil tak jak musel.
Havlovská absurdita – ústavního soudce musí jmenovat prezident. Bývalý komunista bývalého komunistu.
V rámci lustrace pana Fremra nechť je prosím posuzováno právě pouze to, zda z vlastní iniciativy nepřekračoval meze dané tehdejší legislativou. Pokud ano, pak by jeho členství v ústavním soudu bylo opravdu sporné. Jinak ne.
