Článek
Konec hotelu Táta: Jak v jednadvaceti naučit syna zodpovědnosti
Dneska je to samej psycholog a diagnóza, ale ruku na srdce – občas je ten problém mnohem prostší. Máte doma kluka, je mu jednadvacet, školu má dávno za sebou, ale do práce se prostě nežene. Místo aby si budoval svůj život, tak se zabarikáduje v pokoji, čučí do kompu a dělá, že tam není. Vy lítáte kolem baráku, platíte složenky a on? On se prý „hledá“.
Nejvíc mě dokáže vytočit ta totální ignorace. Jste venku na zahradě, potřebujete s něčím těžkým helfnout, tak mu prostě brnknete na mobil, abyste tam nemuseli řvát jak na lesy. A nic. Zvoní to, on sedí o patro vejš, ale telefon prostě nezvedne. Pro něj váš hovor není prosba o pomoc, ale prachobyčejný otravování. Tím, že to nevezme, si prostě hlídá svůj klídek a nutí vás, abyste za ním dolezli nahoru jako nějaký prosebníci a klepali mu na dveře. Vlastně vás tím trestá za to, že po něm něco chcete v jeho „volným čase“ – kterej má teda, ruku na srdce, čtyřiadvacet hodin denně.
Nejsmutnější na tom je ten pohled, když se vrátíte utahaní z roboty. Člověk má v hlavě ještě termíny a faktury, bolí ho záda a jedinej jeho cíl je si aspoň na deset minut sednout. Jenže doma vás nečeká klid, ale tenhle tichej výsměch. Všude zhasnuto, ticho, jen zpod dveří jeho pokoje svítí ten věčnej modrej monitor a slyšíte cvakání klávesnice. Vy jste venku v dešti skládali dřevo nebo řešili nákup pro celou rodinu a on za celej den nebyl schopnej ani vynýst koš nebo vyndat nádobí z myčky. Člověk si pak připadá jako cizinec ve vlastním baráku. Jako byste tam byli jen od toho, abyste doplňovali lednici a udržovali ten skleník, ve kterým si mladý pán v klidu vegetuje. Ta bezmoc, když si uvědomíte, že vlastně sponzorujete lenost vlastního dítěte, je k nepopsání.
A pak je tu ta klasika s tou falešnou ochotou. Jakmile doma začne bejt trochu dusno a vy na něj nastoupíte, že si má konečně najít aspoň nějakou brigádu, najednou zázračně procitne. Ozve se vám třeba dopoledne, kdy moc dobře ví, že už jste v největším pracovním zářahu a nic po něm reálně chtít nemůžete. „Hele tati, nepotřebuješ s něčím pomoct?“ zeptá se jak andílek. Jenže nenechte se opít rohlíkem. Není to žádnej upřímnej zájem, je to čistá kalkulace. On si tím v hlavě prostě odškrtne, že byl dneska „hodnej syn“, a má splněno. Večer, až přijdete domů a začnete do něj rýt kvůli budoucnosti, tak vám to hned vmete do tváře: „Vždyť jsem se ti dopoledne nabízel, tak co po mně zase chceš?!“ Je to jenom štít, aby mohl dál v klidu nedělat nic.
Co mi v týhle situaci reálně pomohlo?
Domluva po dobrým u těhle „duchů“ většinou nefunguje. Oni slyší jenom to, co se jim hodí do krámu. Pokud ale nejste zrovna IT expert a on si s technikou poradí dřív než vy, musíte na to jít chytře a využít toho, že barák je pořád váš. Musel jsem přitvrdit:
- Pravidlo „Digitální bič“: Pokud kluk v jednadvaceti ignoruje tátovi telefon, když mu volá ze zahrady, že potřebuje s něčím píchnout, končí veškerá sranda. Dneska už nemusíte bejt žádnej ajťák, stačí mít v mobilu appku k routeru. Tam vidím na minutu přesně, od kdy do kdy na tom kompu visí. Takže u nás to bylo krátký – „neslyšel“ jsi mě? Dobře, tak jsem ti v aplikaci jedním kliknutím odřízl tvůj počítač od sítě. Najednou byl z pokoje dole vteřinu poté, co mu „vypadl signál“. Najednou ten telefon večer fungoval skvěle a hned se zajímal, co se děje. Takhle rychle se z „ducha“ stal zase člen rodiny.
- Žádný „nepotřebuješ pomoc“, ale úkolovník: Přestal jsem se ptát. Večer jsem na lednici připlácl papír s tím, co musí bejt do mýho návratu hotový. Posekaná tráva, uklizenej nákup, umytý auto. A pozor – pokud to nebylo, uplatnil jsem metodu „výměnného obchodu“. Chceš teplou večeři? Tak ukaž posekanou zahradu. Pokud nebyla práce, nebyl ani servis.
- Finanční realita a „odstřižení od zdroje“: Nechal jsem ho spočítat, kolik stojí nájem, elektřina a jídlo. Řekl jsem mu jasně: „Buď mi do konce měsíce přineseš potvrzení o brigádě, nebo si od příštího měsíce platíš svůj mobilní tarif sám.“ Jakmile mu hrozilo, že mu operátor stopne data, protože já tu složenku už nezaplatím, začal se sakra rychle ohánět.
- Konec hotelu Táta: Přestal jsem mu prát a žehlit. Prostě jsem jeho špinavý prádlo nechal ležet v koši. Když po týdnu neměl čistý triko do „akce“ s kámošema, musel se naučit, jak se pouští pračka. Najednou zjistil, že se ty věci do skříně samy neposkládají a že táta není jeho osobní služka.
- Tichá domácnost jako zrcadlo: Když se mladý po mých „zásazích“ urazí a přestane mluvit, nenechám se tím rozhodit. Naopak. Sednu si k večeři, pustím si zprávy nebo rádio a jeho ignoruju úplně stejně, jako on ignoroval mě na zahradě. Je to tvrdá škola, ale musí pochopit, že respekt je obousměrná ulice. Jsme v tom baráku jen my dva, a pokud se chováš jako duch, budu s tebou tak zacházet.
Rodiče, co tohle všechno tiše trpí, dělají svým dětem medvědí službu. Čím dýl ho necháte v tomhle pohodlí, tím hůř se pak v tom opravdovým světě chytne. Někdy je prostě potřeba bejt tvrdej a nechat ho trochu dopadnout na pusu, aby se konečně rozhoupal k nějaký akci. Protože dospělost nezačíná narozeninama, ale tím, že člověk začne bejt zodpovědnej za svůj život i za lidi kolem sebe.
