Hlavní obsah

Když se z lidí stanou čísla (a proč mi to poslední dobou vadí)

Foto: Honza S.

V práci mluvíme o „kapacitách“ a „prioritách“, v debatách o „těch druhých“. Je to praktické, rychlé a často i logické. Jenže když si zvykneme mluvit o lidech jako o položkách v systému nebo jako o bezejmenné skupině, něco se v nás nenápadně otupí.

Článek

Poslední dobou si všímám jedné věci, která se objevuje skoro všude – v kanceláři, na poradách, na sociálních sítích i u piva. A je zvláštní, jak snadno to přejde bez povšimnutí.

Začne to nenápadně. Někdo řekne:

„Teď na to není kapacita.“

„Je to v seznamu úkolů, dostaneme se k tomu.“

„Hlavně ať nám sedí čísla a je to zelený.“

A jinde zas:

„Oni jsou prostě…“ (a následuje nálepka)

A mně se v tu chvíli rozsvítí červená kontrolka: my už se vlastně nebavíme o lidech. Bavíme se o nálepkách.

Jedna věta z incidentu, kterou zná každý z IT

Kdo někdy zažil větší výpadek nebo průšvih v provozu, ten ví, jak to vypadá. Spousta lidí na jednom hovoru, grafy, logy, někdo hledá příčinu, někdo uklidňuje vedení, někomu mezitím chodí zprávy od naštvaných uživatelů.

A uprostřed toho zazní věta, která je v tu chvíli pochopitelná:

„Nějak to zprovozněte. O dopadech na uživatele se pobavíme potom.“

V tom momentu je to pragmatické. Jenže… když se z téhle věty stane zvyk, přehodí se ti nenápadně taková malá výhybka v hlavě. Uživatelská frustrace přestane být realita a stane se z ní„rušivý šum“. Něco, co teď překáží.

A to je přesně ten okamžik, kdy se z lidí začnou stávat čísla.

Když se práce zúží na tabulky a fronty úkolů

Mám rád pořádek. Seznamy úkolů, priority, plánování – bez toho by se týmy rozsypaly. Jenže občas vidím, jak se z toho stane… úkryt nebo štít.

Člověk přijde s tím, že mu něco reálně brání v práci. Že to není „user-friendly“, ale problém, který mu každý den bere čas nebo ho dostává do stresu.

A odpověď bývá slušná, logická, uhlazená:

„Jasně, evidujeme to.“

„Je to v backlogu.“

„Teď to nemá prioritu.“

Formálně je všechno správně. Jenže pro toho člověka na druhé straně se děje jedna věc: má pocit, že když věc popíše lidsky, systém to stejně přeloží do kolonky a odloží. A tak se časem přestane ptát. Nebo si najde vlastní cestu, jak to obejít.

A pak se divíme, že lidi obcházejí procesy, že roste frustrace, že se zhoršuje spolupráce a že v týmu přibývá věta „to nemá cenu řešit“.

A teď politika… aneb „oni“ jako pohodlná zkratka

Tohle není článek o tom, kdo má pravdu. To mě vlastně ani nebaví.

Spíš mě fascinuje, jak rychle v debatách sklouzneme k tomu, že se lidé rozdělí na „my“ a „oni“. A jak rychle k tomu přibude nálepka.

„Oni jsou paraziti.“

„Oni jsou ovce.“

„Oni jsou dezoláti.“

„Oni jsou fanatici.“

„No jo, to jsou ti demokrati.“

„Ty seš ten ču*áckej havloid.“ (z vlastní zkušenosti)

Je jedno, z jaké strany to přiletí. Jakmile začneš mluvit o skupině lidí jako o něčem méně lidském, mizí jednotlivci. Mizí konkrétní příběhy, mizí nuance. A zůstane vztek a pocit, že ten druhý si vlastně nic jiného než tvrdý přístup nezaslouží. Nebavíš se totiž s člověkem, ale s dehumanizovanou nálepkou - s tou ovcí, dezolátem. Nebo nemluvíš o člověku, ale o Pávkovi, Burešovi, Makrele, Židákovi, teploušovi… A je jednodušší ublížit ovci než Frantovi od vedle.

Proto je to nebezpečné. Nálepka je rychlá. Publikum tleská. Lajky naskakují. Jenže společnost se tím nerozumnější nestává. Spíš se stává křehčí a nenávistnější.

Proč do toho padáme

Myslím, že na tom není nic mystického. Je to kombinace tří věcí:

  1. Zkratky šetří energii. Je snazší říct „priorita“ než přiznat „tady někdo ponese nepohodlí“.
  2. Stres dělá tunelové vidění. Když hoří, mozek chce jednoduché řešení. A člověk se v tom snadno stane proměnnou, ne realitou.
  3. Kdo rozhoduje, často nevidí dopad. A kdo nese dopad, často nerozhoduje. V té mezeře se rodí věty typu „to nějak vydržíte“.

Tohle neříkám jako omluvu. Spíš jako vysvětlení, proč je tak snadné sklouznout do režimu, který nám připadá „profesionální“ a „racionální“, ale přitom je jen odpojený od reality lidí.

Jak poznáš, že se to děje i u tebe

Bez dotazníků. Spíš jako malé kontrolky:

  • Mluví se o lidech hlavně jako o „kapacitách“ a „zdrojích“.
  • „Evidujeme to“ se používá jako konec debaty, ne jako začátek řešení.
  • Vysvětlování dopadu na člověka se bere jako „emoce“, které „teď nemáme čas řešit“.
  • Ve veřejných debatách převládá „oni“ nad „konkrétními lidmi“.

Co s tím? Ne revoluce. Spíš malé brzdy.

Zjistil jsem, že někdy stačí jedna dobře položená otázka. Taková, která vrátí do místnosti realitu.

Když někdo řekne „teď to nemá prioritu“, může pomoct:

„Komu to dneska nejvíc komplikuje život a jak konkrétně?“

Když někdo řekne „nemáme kapacitu“, zkus:

„Koho to zatíží a co kvůli tomu odložíme?“

A když někdo začne „oni jsou…“, zkus:

„Koho konkrétně myslíš a co přesně ti vadí na tom chování?“

Není to žádná magie. Jen tím zabráníš tomu, aby zkratka nahradila člověka.

Jedna věta na konec

Procesy a metriky potřebujeme. Bez nich by se firmy i stát rozpadly. Ale když se z nich stane jediný jazyk, začne se dít něco, co se pak opravuje těžko: lidi se přestanou cítit jako lidi.

A proto mám rád jednoduchou brzdu, kterou si občas připomínám i sám:

„Řekni to tak, aby v tom byl člověk.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám