Recenze knihy: Valerij Marcus, Stopy na cestě

Anotace: Článek představuje eticky významné momenty knihy Valerije Markuse, v které ukrajinský voják shrnuje svůj příběh. Hlavním etickým tématem knihy je zabití, zabíjení a zkáza, kterou to v člověku působí. Kniha je beletristické povahy, ale obsahuje řadu vnímavých a upřímných etických reflexí. Článek přehledně představuje ty nejdůležitější z nich: touha být nejlepší, umíněnost, láska ke sportu, odpor k alkoholu, sebevědomí, touha být vojákem, bolesti přijímače, korupce, odlišování vojáka od člověka, přátelství mezi vojáky, ale především zabíjení, zvláště to na vlastní oči, a také umírání. Jestli má kniha jasné etické sdělení, pak je to teze, že zabíjení je tím eticky nejproblematičtějším bodem celého válčení z pohledu jednotlivého vojáka v čelní linii.

Abstract: Article presents the most interesting ethical moments of the book by Ukrainian author Valerij Markus, in which he tells his story of a soldier. The dominant topic of the book is the killing, and devastation which it causes. The book itself is a novel, but it contains number of insightful and honest ethical reflections. The article names the most important of them: desire to be the best, stubbornness, love for sports, disguise of alcohol, self-esteem, desire to serve, pain of the boot-camp, corruption, distinction between man and soldier, the bound between soldiers, but above all the killing, and also the dying. If there is any clear ethical message of the book, then it is the thesis that killing is ethically the most problematic issue in a military pursuit from the perspective of individual soldier in the front line.

Úvod

Článek představuje eticky významné momenty knihy, v které ukrajinský voják shrnuje svůj příběh. Valerij Markus v beletristické knize vypráví svůj příběh – od dětství, přes nástup do ukrajinské armády až do bojů po ruské invazi v květnu 2014. Kniha neobsahuje žádný obrazový materiál, jen QR kódy na fotky a videa, která jsou „přiložena“ na internetu. Na knihu je možné pohlížet jako na autobiografický román. Ale je také možné ji číst jako výpověď vojáka.

Etická reflexe knihy se přímo nabízí, protože Valerij Markusje jednoduše řečeno inteligentní člověk se schopností formulovat svá pozorování, myšlenky a otázky. A pro toho, koho zajímá právě etika, spočívá silná stránka knihy ve schopnosti autora etické otázky vnímat a reflektovat. Zdaleka ne všechny knihy z válečných zón mají tento rys.

Etických momentů je v knize opravdu velké množství. Jsou seřazené v pořadí, v kterém se v příběhu objeví a které je jen ojediněle narušeno reminiscencemi na dřívější motivy. Aby se z nich nestala nejasná změť, jsou pojmenovány podle hracích karet. Valerij Markus ve své knize žádné karty nemá, on prostě vypráví svůj příběh a uvažuje nahlas.

Útočné ladění knihy – vždyť autorem je voják! – je patrné v tom, že hned v první větě knihy okamžitě vykládá eso: „Existuje nějaká hranice toho, co lze prožít? Mez, kterou když nevědomky překročíte, neposílí vás to, ale zlomí? Když té hranice dosáhnete, musíte se zastavit? Kde je práh, za nímž člověk ztrácí vše, co by mělo v Člověku být, to, čemu se říká lidskost? Když se z duše stane smotek naprosté chladnokrevnosti a lhostejnosti… Jak si stále více a více vojáků, které jsem znal, bere život – věší se, podřezávají si žíly nebo se sprovozují ze světa jinými způsoby –, tím reálněji vidím tuto hranici a její nebezpečí.“ (str. 11)

Takto zní první odstavec knihy, hned pod nadpisem „Intro“. Hned v první myšlence překládá klíčové pojmy, to hlavní, co autora zajímá: Hranice, mez, práh… Dělí život na dvě části. Za touto hranicí je člověk zlomený, ztrácí lidskost, vojáci si berou život. Lze ji překročit bez jasného uvědomění. Případné uvědomění stejně nepomůže.

Tato kniha je o zabíjení, o překročení prahu.

Na téže stránce autor vysloví své téma ještě jednou. I zde to stojí za delší citát: „Moje válka trvala příliš dlouho. A čím déle trvala, tím přesvědčenější jsem byl, že skončí spolu se mnou. A nemyslím tím kulky svištící nad hlavou, hroudy hlíny padající za límec, když to vedle vás bouchne, ani mrtvé kamarády a další hrůzy války… Myslím tím šílenství, které ve větší či menší míře narůstá v hlavě každého z nás, a volbu, o jejíž existenci nemají mnozí ani tušení, dokud před ní nestanou. Je to volba, která zabíjí buď fyzicky, nebo morálně. Ale ať už bude vaše volba jakákoli, po ní už žádný živote nebude.“ (str. 11) Ta volba vás zabije buď fyzicky, nebo morálně. Máte dvě možnosti. Vyberte si.

Na třetí stránce knihy (str. 13) autor potřetí vyloží své eso – život a zabíjení. Autor zde vypráví scénu, ale nedokončí ji. Nechá vyprávění otevřené… Kniha k tomuto vyprávění dojde na straně třetí od konce: Valerij si přiloží hlaveň samopalu pod bradu, připraven tak vyřešit ten zmatek, který se mu motá v hlavě. „Jak svět tvoří člověka, který je ochoten zabíjet a umírat? Co je to za proměnu, kterou projde bytost stvořená k lásce?“ (str. 13) Kniha je příběhem této proměny.

Příběh dětství a mládí provází opakovaná upozornění, které formativní zkušenosti z něho vychovávaly vojáka. A protože jdou v životě dospívajícího mladého muže postupně, tvoří krásnou karetní postupku.

Příběh dětství vyústí v konstatování, že pro jeho vojenskou budoucnost byla důležitým předpokladem touha být vždy nejlepší.

Ale postupně. Formativní zkušeností dětství bylo zažívat tresty, které byly „za něco“, ale také tresty, které byly „jen tak“. „Všechno ukazovalo na to, že za pomalost se trestá. Musíte se umět vyhnout trestu, když je nespravedlivý, a přijmout jej, pokud jste se skutečně provinili.“ (str. 19)

Někdy v počátku školní docházky vypráví, že se chtěl vrátit tam, kde vyrůstal, když se ho máma snažila přestěhovat s sebou do Kyjeva: „Byl to první případ, kdy jsem si uvědomil, že kolo štěstěny se otáčí tím směrem, kterým chci já.“ (str. 21)

Někdy v osmi letech chodil půl roku do jiné školy, kde byl tělocvikář, který to bral vážně. To Valerije nadchlo pro sport. Vyšlo najevo, že není schopen udělat ani jeden shyb a hanba ho pálila na každé hodině. „Ale naštěstí už jsem měl dvě důležité povahové vlastnosti: touhu být vždycky nejlepší a neuvěřitelnou umíněnost.“ (str. 24) Další školní rok už nikdo nebyl lepší než on.

To byla dvojka: touha být nejlepší. A s ní trojka: Neuvěřitelná umíněnost – další stavební kámen jeho budoucí identity vojáka. Fyzická síla se hodila k lecčemu. „Tak jsem nabyl mylného přesvědčení, že být agresivní a zlý je skvělé a užitečné.“ (str. 24)

Do příběhů dětství proklouzne eso, aby vzápětí dodal, že předbíhá: „Já ale vím jedno: když se díváte do očí smrti, horečně se snažíte rozpomenout na své důstojné činy nebo výrazné dojmy. Zvlášť na ty dobré skutky, o nichž nikdo neví.“(str. 27)

Čtyřkou je láska ke sportu (str. 37). Nejprve to byl tělocvik ve škole, pak se tím sportem stal box. Závodění narušily žádosti o úplatky. Zůstala posilovna.

Pětkou je podle Valerije averze k alkoholu (str. 37). Popisuje hned několik zásadních zkušeností z dospívání, na kterých pak ve zbytku knihy staví.

Šestkou je sebevědomí: „Nezbytnou vlastní vojáka je pocit síly, pocit jistoty, že neustoupíte a zvládnete to. Já jsem pocit síly získal ve svých třinácti letech. Dost často jsem se tehdy pral, protože mě z jakéhokoli důvodu lehce ovládl hněv… Ale jen jedna rvačka mi darovala pocit sebevědomí – bitka s Dědou. S Dědou jako symbolem podvědomého strachu, zoufalství, nespravedlnosti a strašlivé moci, která ponižuje a uchvacuje.“ (str. 44)

Své poděkování dědovi v knize pošle znovu ve chvíli, kdy se mu podaří zpacifikovat opilého vojáka, který hrozil ostrým granátem a vytáhl pojistku. Díky Valerijovi se naštěstí nic nestalo. (str. 275)

V postupce se dostáváme k jedinečné sedmě – tou je touha být vojákem (str. 45).

Přijímač byl v provedení jednotky v Desně drsný. Kapitola se jmenuje: Zoufalství. Své emocionální rozpoložení popisuje, že bylo pod bodem mrazu (str. 76). Na marodce na něho dolehl intelektuální hlad z toho, že již dlouho nečetl žádnou knihu (str. 78). Takový hlad se v přijímači špatně zahání.

Po třech měsících může doznat: „Mám rád své trýznitele, nepřátele, své omyly, každou jizvu na těle a nezapomínám na jedinou vteřinu fyzické ani duševní bolesti, protože to všechno byli mí učitelé. Bylo těžké mít je rád, ale naučil jsem se správně přijímat bolest a vzpomínky na ni nyní existují odděleně od mé duše. Naše kosti se lámou, ale poté co znovu srostou, jsou silnější. Stejné je to i s naší morální konstitucí. Tady už je zapotřebí být opatrnější, protože každý z nás má hranici, zpoza níž není návratu, po jejím překročení už vám nezbude síla k zahojení. Je to hodně tenká čára, téměř neviditelná, balancovat na ní je velmi složité. Ale nejcennější poznatky se nacházejí právě těsně u ní. Musíte být opatrní.“ (str. 91-92)

Vrací se zde k hlavnímu esu svého vyprávění – té zprvu nejasné hranici, prahu, tenké čáře…

Po nástupu k výsadkářům, splnění jeho snu, se kupí morálně zneklidňující zkušenosti s korupcí, vztahy na pracovišti i lidmi obecně, celým systémem… Říká tomu „bahno“.

Popisuje např. první zkušenost, kdy ho den po návratu ze cvičení napíší do služby, aby mu následně nabídli, že když jim koupí piva a rybu, může se jít vyspat. Nevěděl co s tím, tak vyhověl. Pak následovala další a další podobná zkušenost. Velmi brzy se začal „zašívat“ a odbývat svou práci. Výsledek se brzy dostavil: „Občas jsem měl chuť něco dělat, ale po několika týdnech se událo něco, co veškeré moje nadšení utlumilo, a já znovu ztratil elán a nechal se unášet proudem.“(str. 116)

Snaží se přijít na kloub tomu, kam se dostal: „Od začátku jsem si všímal, že tahle armádní romantika přitahuje nejvíc lidi, kteří nemají vůbec nic. Nejde o materiálno, ale o duchovno, dá-li se to tak říct. … Potřebuje uznání. A svoji vnitřní prázdnotu se snaží zaplnit nejjednoduššími dostupnými nástroji, jakými jsou chamtivost, pýcha a podobně.“ (str. 133) Nepovyšuje se, nehází to na druhé, jde do sebe: „Cítil jsem se uboze, ale do takového stavu jsem se přivedl sám. … Stav, v němž jsem se ocitl, mi byl cizí. Vyměkl jsem, dal najevo slabost a jednoho dne mi totálně atrofovala krční páteř a znovu pozvednout hlavu bylo neskutečně těžké.“ (135)

Vzal to za podobný konec jako v dospívání, postavil se na odpor s hněvem a odhodláním. „Pral jsem se jednou, dvakrát do měsíce. Líbilo se mi to. A chování ostatních vůči mně se výrazně změnilo. Začal jsem se měnit ve vzteklého psa.“ (str. 138)

Vpád ruských vojsk na Krym v květnu 2014 vstoupí do děje na straně 150. A věci se začnou dít. Vztah Valerije k církvi je zřetelný v jeho slovech o duchovním, který přijel do tábora posvětit tanky: „Měl jsem během té procedury asi něco cítit… Vlastně ano, cítil jsem absurditu takového činu.“(str. 162)

Ve svém vyprávění z těchto dob jasně rozlišuje mezi „člověkem“ a „vojákem“, jsou to podle něho „dvě zcela odlišné formy života“: „Když mi zemřel otec, velitel mě nechal bez ptaní odjet domů. Zato jsem mu byl jako člověku vždy velmi vděčný. Ale jako k vojákovi jsem k němu neměl sebemenší respekt.“(str. 168)

Morální prozření popisuje přímočaře: „Dával jsem úplatky? Ano. Nabízel jsem je sám? Ano. Vadila mi situace v zemi? Rozhodně ne. Staral jsem se jen o své vlastní blaho, pohodlí a ambice. Nyní nastal čas zaplatit za svůj osobní přínos.“ (str. 173)

Připouštěl si, že je v těžké situaci: „Uvolnění agrese přinášelo uspokojení, ale ne na dlouho. Ze svého vítězství jsem byl nadšený někdy hodinu, někdy celý den, ale euforie pomíjela a já opět viděl v zrcadle slabého človíčka neschopného zvládnout jednoduché každodenní záležitosti.“(str. 174) Jeho příběh nedává smysl bez toho, aby si tak zvaně nalil čistého vína – byl k sobě co nejupřímnější.

Hned několik eticky bohatých myšlenek této části knihy zaznívá v rozhovorech. Typicky na stanovišti, kde střeží a tráví tam hodiny a dny. Rozhovor mezi Valerijem a Burjou obsahuje pasáž, v které se Valerij zamýšlí sám nad sebou, nad tím, proč se v životě rozhodl odejít z domova kamsi do lesů. „… ale nikdy jsem nepřemýšlel proč.“ „A teď už ses zamyslel?“ … „Nenapadlo tě někdy, že myšlenky, které se nám objevují v hlavě, se tam neobjevují jen tak?“ „Mluvíš o Bohu?“ „Nemám ani potuchy, o čem mluvím. Jen si vzpomínám na to, čím jsem si musel projít…“ a dodává: „… Mám pocit, že existuje něco, co nás nutí jít nějakou konkrétní cestou, ale jestli po ní půjdeme, nebo ne, to už je na nás.“(str. 175-176)

Se stejným kamarádem Burjou proběhne i tento rozhovor: „… Burjo, myslíš, že ti tohle všechno bude chybět?“ „Co tohle všechno?“ „Život tady, naše povídání, tenhle čaj, to, jak je to tu jednoduché a svým způsobem útulné. Ano, doma si můžeš udělat normální čaj, ale tam nebude tak chutnat, tam si nebudeš vychutnávat každý doušek jako tady. Tam nebudeš cítit život jako tady.“ „Nevím.“ (str. 180)

Na svém stanovišti jednoho rána vylezl z vozu a na betonové desce ležel mrtvý had. Když zjistil, že Burja hada zabil, rozčílil se na něho: „Můžeš něco vzít a dát tomu život?“ „Ne…?“ „Tak proč se kruciš tak snažíš ho někomu sebrat? Ještě bych pochopil, kdyby taky ležel mrtvý člověk, ale zvíře…“ (str. 183)

Jak se situace hrotila, došlo na opravdu osobní setkání se zabitím. Od krále přecházíme opět k esu. Nejprve „separové“ zabili Valerijova kamaráda, zůstala po něm těhotná přítelkyně. „Z nějakého důvodu jsem v takových chvílích necítil žádný smutek. Chápal jsem, že to je strašné. Ale necítil jsem absolutně žádné emoce. Často jsem přemýšlel, proč nic necítím. Možná mi ještě stále nedošlo, co mám v takových situacích cítit.“ (str. 193)

Pak přišlo další eso, jeho první zabitý ‚na vlastní oči‘. „Boj začal, když jsem se vracel ze záchodu. Nad hlavou mi něco prosvištělo … skočil jsem za pahrbek. … Plánoval jsem, že za pár vteřin se zase zvednu a doběhnu k silnici. Vystrčil jsem hlavu zpoza pahrbku, abych se rozhlédl, a uviděl dva lidi, jak se plíží křovím. … Zamířil jsem, ‚dvaadvacet‘, ‚dvaadvacet‛… Oba upadli. Pak jeden vyskočil a zmizel mezi stromy… Do ležícího těla jsem ještě krátce dvakrát vypálil…“ (str. 194-195) Na dalších stranách se k této události vrací znovu a znovu: „Poprvé jsem vystřelil a spatřil, jak moje kulky zasáhly člověka. Mířil jsem někdy na někoho? Nevím.“ (str. 195) „Přehrával jsem si v hlavě scénu, jak do ležícího těla vnikly další dvě dávky. Neměl jsem dobrý zrak, a tak jsem si ve své představivosti dokresloval detaily. … Byl ještě naživu, když jsem do něj střílel podruhé, nebo zemřel už po prvních zásazích a padl mrtvý?“…(str. 195) „Pár dní jsem o tom přemýšlel jako bych se nutil pocítit alespoň něco, ale bylo mi to úplně jedno. A proč? Proč jsem ve válce necítil nic než hlad, touhu se vyspat a vedro? Jsem normální? … S nikým jsem se o tom nebavil… Stejně to nikoho nezajímá. Ve válce je to běžné.“ (str. 196) Když se k němu dostala zpráva o pádu letadla se čtyřiceti výsadkáři, z nichž mnohé znal, popisuje jako paradox, že při zabíjení necítí nic, ale smrt přátel ho bolela, až je obrečel. (str. 204)

Uprostřed příběhů si odskočí k takové souhrnné myšlence: „Válka mi dala příležitost vcítit se sám do sebe a lépe se pochopit. Konečně jsem přestal předstírat a lhát sám sobě, byl jsem k sobě upřímný a moje slabosti mě už netrápily. Slabé stránky lze buď překonat, nebo si je užívat. Cítil jsem se součástí všeho.“ (str. 209)

„A smrt… smrt mě neděsila. Myšlenky na ni mě uklidňují. Samozřejmě bych nechtěl přijít o život, ale…. je to jen život. Nic víc a nic míň. Mám pocit, že mě poprvé opravdu baví žít.“ (str. 209)

Kvůli opravám svého vozu se dostal k jiné jednotce, kde vládly velmi odlišné vztahy. Technici a řidiči si pomáhali, velitel se o své lidi staral: „Zázrak! A tak jsem se začal cítit jako člověk, aniž bych opustil armádu.“ (str. 231)

„Vojenská zkušenost mě naučila, že čím lépe někoho znáš, tím těžší je ho později ztratit. Nechtěl jsem si tím projít znovu.“ (str. 231) S touto jednotkou si Valerij prošel svou první skutečnou přestřelkou. A přežil celý. Jeden z těchto „zázračných“ lidí však padl. „Třináctého srpna. … Nemohl jsem se vyznat ve svých pocitech ohledně kluků, kteří padli. Někdy mi to bylo úplně jedno a někdy mi myšlenky na tyto lidi nedávaly spát. Pravidlo, které jsem si pro sebe stanovil, tedy ‚s nikým se blízce nepřátelit‘, je velmi užitečné. Jen jsem ho teďnějak nedokázal dodržovat.“ (str. 236)

Vysloveně náboženských témat v knize mnoho není. Jedno z nich je rozhovor o karmě, na kterou se ho zeptal jeho parťák Fric. Rozhovor sklouzl na to, co lze v životě považovat za trest. Rychle však přejde na mnohem osobnější rovinu. Čtenáře nepřekvapí, že autor knihy opět vytáhne eso. Fric říká: „Kde je ta hranice, kde končí člověk a začíná zvíře, které už nepřemýšlí nad morálkou svého jednání?“ „Máš na mysli něco konkrétního?“ „Před týdnem mi kamarád z divize vyprávěl, jak jejich důstojník v opilosti zastřelil zajatce.“ „Myslíš, že to je špatně?“ „Ty si to nemyslíš?“ „Už dlouho nevím, co si o tom všem, co se kolem nás děje, vůbec myslet.“ „Ale z tebe ještě zvíře není.“ „Nevím…“ (str. 259)

Jeden místní ‚práskač‘ udával jejich pozice separatistům, kteří je pak ostřelovali. Několik kluků to zaplatilo životem a teď se podařilo práskače zajmout. Valerij popisuje velmi vyhrocenou situaci, v které se on sám vymyká kontrole. Vše se koncentruje do noční scény, v které ho on, Valerij, střeží v zákopu. V dlouhém monologu mu klade mnoho otázek, na které zajatec nereaguje. Začne od toho, zda je nějaká spravedlnost, přes to, co je to svoboda, až po otázku, proč těm „sviním“ nadává do „psů“. „Asi to zní absurdně, ale tady, v tomhle takzvaném obklíčení se cítím mnohem svobodnější než kdykoli předtím ve svém životě. Tady neexistují zákony, nefungují žádná pravidla. Tady je každý svým pánem.“ (str. 269) Celý silný a intenzivní moment končí dovětkem: „Dřív jsem si myslel, že se na tomhle místě uchyluju k základním instinktům, ale teď už chápu, že nenadržuju primitivním touhám. Tady se odkrývá hlubinné ‚já‘, takže vidím, kým jsem doopravdy.“ (str. 273)

Na straně 281 je v toku vyprávění odsazena kratičká úvaha, která spojuje několik silných motivů knihy: krutost světa, osamělost, lásku, svobodu a boj. „Svět je nadmíru kruté, hrozivé a studené místo. … Jsme sami. … Ale to neznamená, že musíme být sami. Potřebujeme oporu, aby nás nezlomil tlak toho, co nás obklopuje. Musíme najít člověka, s nímž je možné se o svoji osamělost podělit. … Aby člověk zůstal člověkem, potřebuje milovat. Láska, to je hlavní překážka, která nedovoluje překročit hranici lidskosti, a to jediné, kvůli čemu skutečně stojí za to být svobodným. A svoboda je to jediné, co máme od narození, a skutečně stojí za to, abychom o ni bojovali.“

Když mají opustit obec, kterou bránili v částečném obklíčení, zazní hned několik etických momentů. Při nehodě mu kanón pomalu tiskl krk, který uvízl mezi kanónem a průlezem pro mechanika. A dodává: „Pocit to byl nový, a já nemohl pochopit, zda se mi to líbí, či nikoli. Ale dlouho jsem nad tím nehloubal, hlavní věc byla, že jsme to všichni přežili.“(str. 282) Nicméně i po letech si tuto příhodu pamatuje a vypráví ji s dovětkem, že nad tím moc nehloubal!

Při opouštění obce se zamýšlí nad reakcemi různých lidí. Mnohé přepadla sklíčenost. Někteří chlapi, do kterých by to neřekl, usedavě plakali. Všem stahovalo hrdlo pomyšlení, že to bylo zbytečné. (str. 282)

Když se dostali do týlu dostatečně hluboko, „první dva dny jsem jenom spal. Bez přestání. Měl jsem pocit, že můj nervový systém se konečně uvolnil a potřebuje velmi mnoho času, aby se obnovil. Nevzpíral jsem se a s potěšením jsem se oddával únavě, při níž mi byla oporou hudba ve sluchátkách.“ (str. 282)

Pauza v účasti na bojích je opět tím místem vyprávění, kde dostanou slovo sebezpytné úvahy: „Můj svět existoval výhradně v mezích instrukcí, jež jsem obdržel v dětství. Ale ve válce jsem se ocitl v podmínkách, kde jsou všechna tato pravidla absolutně k ničemu, a můj světoobraz, vytvářený v průběhu života, se zhroutil jako domeček z karet. Moje vědomí už mi nenapovídalo, jak mám vnímat jiné lidi, situace, rodiče a vůbec všechno, co se kolem mě odehrává. A z toho jsem šílel. Teď bylo mým úkolem ten domeček znovu postavit. Vybudovat si nový obraz světa a správně do něj zasadit své nové zkušenosti.“ (str. 283-284)

Bylo jen otázkou času, kdy se znovu zapojí do bojů. Snažil se tomu jít naproti, ale velitelé ho brzdili. Slovo dostane opět kratičká shrnující úvaha: „Armáda je zlo. Ale v dnešní době nutné zlo. Blaho celého světa je založeno na krvi a my jsme padouši, kteří kvůli tomuto světu krev prolévají. … My jsme spotřební materiál. Zdroj. A až splníme svůj úkol, sami se dobrovolně vydáme do šrotu. Předpoklady k tomu vidím na svém chování a myšlenkách. Po tom, co jsme tu dělali a viděli, tam nejspíš patříme.“ (str. 285)

Závěrečnou scénu již čtenář ochutnal, to byl ten nedokončený odstavec na začátku, který je nyní zasazen do děje. Valerij si přiloží hlaveň samopalu pod bradu, připraven tak vyřešit zmatek, který se mu motá v hlavě. Zazní povel, aby sesedli z vozu a kryli se v okolí, to jeho zmatek přeruší. Absurditu všeho završuje telefonát, jakmile se situace na chvilku uklidní – zavolá své milé a povídá si s ní o krásné budoucnosti, která je čeká.

Je na místě otázka, na základě jakých kritérií byly etické momenty identifikovány. Etika se zabývá otázkami dobra a zla, proto se jedná o takové momenty, kde Valerij Markus něco nazývá dobrým a zlým, nebo kde si klade otázky tímto směrem. Autor tohoto článku slouží jako vojenský kaplan, což také mělo na volbu momentů vliv. V té části knihy, která popisuje Markusovo dětství, se však jedná jen o výběr takových reflexí, které se vztahují k vojenskému povolání. Jsou tam totiž i další, které se vesměs týkají jeho nejbližších osob. Avšak od chvíle, kdy vstoupí do armády, je snahou autora tohoto článku, aby výčet etických momentů byl úplný.

Nejde o to, že by tato kniha měla být učebnicí prevence post-traumatické stresové poruchy. Příběh každého vojáka je odlišný a zkušenosti nelze jednoduše zobecnit. Kniha však dělá etické reflexi nesmírnou službu tím, že ty velké abstraktní myšlenky stahuje zpátky na zem, do běžné reality života bojujícího vojáka.

Čtenáře kniha rozhodně vtáhne. Je osobní. Je to příběh člověka, který snad ještě žije. Knihu lze doporučit každému, kdo chce číst skutečný příběh ze života, nebo tomu, koho zajímá válka na východní Ukrajině, či poměry v ukrajinské armádě na počátku války s Ruskem. Na autora tohoto článku kniha udělala silný dojem, měl jsem potřebu se k ní znovu vrátit. Podobně i někteří další lidé z vojenského prostředí, kteří knihu četli a mluvili s autorem tohoto eseje, popisovali silný zážitek, který jim kniha přinesla.

Esem, které V. Markus rozebírá prakticky celou knihu, je zabíjení. Jestli v sobě kniha obsahuje nějaké morální tvrzení, tak je to skutečnost, že zabíjení je tím eticky nejproblematičtějším bodem celého válčení z pohledu jednotlivého vojáka v čelní linii.

Nabízí se otázka, jak moc je pravděpodobné, že psaní knihy bylo u Valerije Markuse součástí jeho zápasu o zachování vlastního lidství.