Článek
Téma veřejnoprávních médií a jejich financování spolehlivě zvedá ze židle část veřejnosti i politického spektra. Slib „zrušíme koncesionářské poplatky“ funguje jako spolehlivý magnet na voliče. Zní to přece logicky – proč platit přímo za něco, na co se možná ani nedívám? Jenže pokud se podíváme na evropské zkušenosti a vezmeme do ruky kalkulačku, rychle zjistíme, že přesun financování České televize a Českého rozhlasu přímo na státní rozpočet by našim peněženkám nijak neulevil. Právě naopak.
Evropský kontext: Za kvalitu a nezávislost se platí napřímo
Při pohledu do Evropy vidíme, že silná a sebevědomá média stojí na pevném základu přímých poplatků. Tento systém totiž zaručuje to nejdůležitější: nezávislost na politicích. Západní i severské demokracie si uvědomují, že veřejnoprávní služba není jen o vysílání seriálů, ale o plnění role hlídače demokracie, zajištění kontinuálního zpravodajství, podpoře domácí tvorby a zachování kulturního dědictví.
Český model je při porovnání se zbytkem Evropy vlastně vysoce efektivní. Za stanovený paušál dostáváme šest televizních kanálů bez agresivních reklam v hlavním čase, prémiový sport, vlastní dětský program a obrovské množství rozhlasových stanic. Země, kde média žijí čistě z milodarů státní kasy, naopak často čelí poklesu kvality, omezování služeb a brutálním politickým tlakům.
Matematika nepustí: Kdo to nakonec zaplatí?
Politici, kteří slibují zrušení poplatků, často „zapomínají“ dodat to nejdůležitější – televize a rozhlas nezmizí a jejich provoz nebude zadarmo. Peníze se vezmou ze státního rozpočtu, tedy z našich daní. Pojďme si to spočítat na tvrdých datech.
Roční rozpočet České televize a Českého rozhlasu se po nezbytných úpravách poplatků pohybuje souhrnně kolem 11 až 11,5 miliardy korun. Pokud by se tato částka musela vzít ze státního rozpočtu, zaplatí ji daňoví poplatníci. V České republice žije přibližně 10,9 milionu obyvatel. Státní financování by tak znamenalo, že na veřejnoprávní média připadá na každého jednoho občana zhruba 1 050 korun ročně.
Podívejme se na typickou čtyřčlennou domácnost (dva dospělí, dvě děti).
V současném systému koncesionářských poplatků platí domácnost 150 Kč za televizi a 55 Kč za rozhlas. To je 205 Kč měsíčně. Za celý rok zaplatí tato rodina napřímo 2 460 Kč.
A nyní slibovaný státní model: 1 050 Kč na hlavu vynásobíme čtyřmi členy domácnosti. Jsme na částce zhruba 4 200 Kč ročně.
Předvídám teď námitku z internetových diskusí: „Ale vždyť nemluvňata a senioři přece daně neplatí!“ Jistě, batole nepodává daňové přiznání. Jenže státní rozpočet netvoří jen daň z příjmu. Plní se masivně z DPH a spotřebních daní, které rodina platí v každém nákupu jídla, plenek i oblečení. Celková finanční zátěž ve výši oněch 4 200 korun tak nevyhnutelně a neviditelně spadne na bedra oněch dvou rodičů – živitelů rodiny.
Vidíte ten rozdíl? Navrhované populistické řešení by rodinný rozpočet neušetřilo. Naopak by ho nenápadně, prostřednictvím skrytého daňového zatížení, připravilo o dalších více než 1 700 korun ročně. Zátěž by se jednoduše rozprostřela na běžné rodiny, zatímco skutečnou úsporu by pocítily jen velké firmy.
Poslušná média na státním vodítku
Finanční ztráta rodin je však jen jedním dílem skládačky. Tím horším důsledkem by byla ztráta nezávislosti. Pokud rozpočet médií určuje stát, znamená to, že o něm každý rok hlasují poslanci. Ti samí poslanci, jejichž práci mají investigativní novináři z ČT a ČRo kontrolovat.
Co by se stalo, kdyby televize odvysílala reportáž, která by se vládní garnituře nelíbila? Při schvalování rozpočtu na další rok by se prostě „škrtalo“. Média by musela omezit regionální redakce, zrušit drahé formáty a raději vysílat nekonfliktní reprízy, aby politiky nenahněvala.
Koncesionářský poplatek není jen platbou za to, že se můžeme dívat na sport. Je to transparentní, přímo placená pojistka. Pojistka proti tomu, aby nám televizní a rozhlasové vysílání nerežírovali politici ze svých kanceláří. Zrušit ji pod záminkou falešné finanční úlevy by byla ta nejdražší chyba, jakou bychom mohli udělat.
