Článek
Dnes jsem tedy na radu kolegyně, že zdraví je to nejcennější, co máme, a také své sociální pracovnice navštívil praktického lékaře. Nebo spíše lékařku. Potřeboval jsem, aby mi napsala nemocenskou. Byl jsem neskutečně unavený, z ničeho nic mi začaly vypadávat slova, takže jsem mluvil v infinitivech a taky dělal podivné pohyby.
Když jsem jí částečně vysvětlil, že už mě nebaví žít, a tomu jsem zrovna nepřikládal ten největší význam, hlavně jsem kladl důraz na ty další projevy, z kterých jsem obviňoval antidepresiva. Taky jsem se jen okrajově zmínil, že chci sepsat závěť. Paní doktorka zbystřila a řekla, že to nejlepší, co může udělat, je zavolat do psychiatrické léčebny. Když mi je 27, tak jsem jí asi neměl mluvit o té závěti.
Bylo mi ale strašně blbě a ta řeč byla hodně omezená. Zavolala mi sanitku. Říkal jsem jí, že tam dojedu sám autobusem, ale o tom nechtěla ani slyšet. Mluvila se mnou pomalu a klidně. Pak mi řekla, že mi píchne nějakou injekci, ale to jsem opravdu razantně odmítl.
Za chvíli přišli tři vysocí svalnatí chlapi v záchranářském oblečení. Hned mi došlo, že jsou v jasné přesile. Dostal jsem strach a jako zázrakem mi naskočila řeč. Jasně a zřetelně jsem je pozdravil. Měli s sebou invalidní vozíček. Přemýšlel jsem, na co ho mají. Pak mi to došlo, že ta injekce měla asi ze mě udělat úplně bezvládného člověka. Škoda, že ne bezvadného, protože to bych ocenil mnohem více.
Moje domněnka byla správná, protože se paní doktorky ptali, jestli takhle vypadám po té injekci. Vysvětlila jim, že injekci jsem razantně odmítl a plně spolupracuji.
Šli jsme ven k sanitce. Byla to úplně jiná sanitka, než jakou jsem normálně vídával. Byla větší a hranatá.Běžné sanitky mají většinou zaoblené hrany. Jasně a zřetelně jsem pozdravil pana řidiče. Vytřeštil na mě oči. Něco odhrkl a ptal se svých kolegů, proč jsem bez injekce. Odpověděl jsem naprosto klidně, že o tom rozhodla paní doktorka a já si nepřeji, aby mi něco aplikovali. Odpověděl mi: „Tady rozhodujeme my, a ne vy.“
Pak mě chtěli připásat, ale já jsem jim řekl, že to zvládnu sám. Odvolávali se na nějaký předpis, že to musí udělat oni, tak jsem je nechal. Nevím proč, ale nechali otevřené dveře a měli potřebu ještě něco zapisovat. Samozřejmě mě každý, kdo kolem prošel, mohl vidět, a tak jsem je poprosil, že jsem bývalý poštmistr a každý mě tu v Boušově zná, jestli by nemohli zavřít. Mé prosbě bez dalších připomínek ihned vyhověli.
Vyjeli jsme. Bylo to poprvé, co jsem jel sanitkou. Vedoucí záchranářů mi neustále kladl nějaké otázky, které zapisoval do notebooku. Odpovídal jsem velice pohotově, správně a důležitě. Řekl jsem mu, že jsem rád, že nejedeme s majákem. Odpověděl, že i oni jsou rádi. Rychlá jízda s majákem je vždy bezpečnostní riziko.
Jelo se mi nebo spíše sedělo, jako bych jel na korbě náklaďáku. Prostě žádná hitparáda. Přesto jsem se díval z okna a sledoval okolí. Brzy jsme dojeli k psychiatrické nemocnici a zaparkovali před ní. Za celou cestu, kterou jsem s nimi jel, jsem vnímal, že jsou hodně unavení. Asi už toho měli za dnešní den opravdu dost. Přesto se ke mně chovali opravdu slušně.
Pochopil jsem, že tady mě asi na příjmu nechají a pojedou pryč, tak jsem se s nimi rozloučil a poděkoval jim,že mě tu odvezli. Už při jízdě jsem jim říkal, že je nerad obtěžuji, že bych do té psychiatrické nemocnice dojel autobusem, ale že se paní doktorka nedala přemluvit. Překvapivě mě všichni tři doprovodili na příjem.
Strašně dlouho jsme čekali. Před námi bylo spoustu lidí. Když jsme se konečně dostali na řadu, tak pan doktor je pozdravil tímhle stylem: „Čest, chlapi, koho mi vezete, máme plno.“ Odpověděli mu, že pacienta od paní doktorky Zmijové.
On si začal číst zprávu, kterou mu předali, na chvíli přestal číst a začal řvát, že praktička má vždycky první zavolat k nim a pak až někoho posílat sanitkou. Když si na konci přečetl, že pacient odmítl injekci, tak na ty ubohé záchranáře zase spustil nějaké nadávky.
Celou dobu jsem stál tak, aby mě neviděl, ale protože mi těch chlapů bylo líto, tak jsem se jich zastal. Postavil jsem se před ně. Jasně a zřetelně jsem pana doktora pozdravil. Mile jsem se na něj podíval a jak nejvíce to šlo, tak jsem mu řekl, že páni záchranáři za to nemohou, to já jsem tu injekci odmítl. Obrátil oči v sloup. „To jste zase vy?“
Protože jsme se už znali a věděl, co ode mě může čekat, tak osazenstvo sanitky poslal pryč a protože těch lidí měli opravdu hodně, tak jsem se měl posadit na sesternu. Těch sestřiček tam bylo šest. Trochu mi to tam připadalo jako ve včelím úle. Ony se totiž ani na chvíli nezastavily.
Měl jsem docela hlad, tak jsem se té sestry, o které jsem si myslel, že tomu šéfuje, zeptal, jestli bych se mohl najíst. Dovolila mi to. Vychutnával jsem si tedy jídlo, zatímco jsem pozoroval pacienty, kteří byli ošetřováni s psychickými potížemi a přivezla je sanitka.
Pak jsem zase po dohodě, ale pro jistotu už s jinou zdravotní sestrou, zavolal babičce, že nepřijdu k obědu a chvíli se zdržím. Neupřesňoval jsem, kde se momentálně nacházím.
Za nějakou další dobu čekání jsem už trošku pochopil, co se kde na sesterně nachází, takže té nejmladší sestřičce, která se zaučovala, jsem už byl sem tam schopen poradit. Docela se mi líbila.
Zajímavé bylo, že ty pacienty, které do nemocnice přivezla sanitka, pan doktor po nějaké době, kdy jim předepsal léky, zase pustil domů normálně po svých. Přemýšlel jsem, jak pán, na kterém bylo poznat, že je určitě bezdomovec, si půjde vyzvednout léky do lékárny a ještě je bude někde na lavičce v parku pravidelně užívat.
To čekání už byla skoro věčnost a mně přitom od té doby, co pro mě přijela sanitka a já prodělal šok z těch záchranářů, už nic nebylo.
Potřeboval jsem si odskočit na záchod. Dvě sestřičky mě musely samozřejmě doprovodit, kdybych chtěl náhodou utéct. Když jsem po nějaké době ale potřeboval znovu, tak už jsem mohl sesternu opustit sám.Uznaly, že kdybych chtěl utéct, tak už bych to udělal dávno.
Pacientů najednou začínalo ubývat. Zároveň se začínaly vytrácet zdravotní sestry, až jsem tam už zůstal úplně sám.
Otevřely se dveře z místnosti pana doktora a ten mi pokynul, že mám jít k němu. Vysvětloval jsem mu, co mě trápí, a že jsem potřeboval od paní praktické doktorky napsat nemocenskou, abych si trochu odpočinul, a tady jsem se dostal omylem. Byl už opravdu unavený. „Neměl jste jí ty svoje problémy tak detailně popisovat. To jste se ještě pořád nic nenaučil?“ To neměl dělat.
Najednou jsem začal opět mluvit v infinitivech a občas jsem se musel postavit a zase si sednout. Začal mě uklidňovat a podal mi něco na uklidnění. Za nějakou dobu jsem se skutečně uklidnil. Dal mi na ten lék
Dnes jsem tedy na radu kolegyně, že zdraví je to nejcennější, co máme, a také na radu své sociální pracovnice navštívil praktického lékaře. Nebo spíše lékařku. Potřeboval jsem, aby mi napsala nemocenskou. Byl jsem neskutečně unavený, z ničeho nic mi začaly vypadávat slova, takže jsem mluvil v infinitivech a dělal podivné pohyby.
Když jsem jí částečně vysvětlil, že už mě nebaví žít – a tomu jsem zrovna nepřikládal největší význam – kladl jsem důraz hlavně na další projevy, z kterých jsem obviňoval antidepresiva. Jen okrajově jsem se zmínil, že chci sepsat závěť. Paní doktorka zbystřila a řekla, že to nejlepší, co může udělat, je zavolat do psychiatrické léčebny. Když je mi 27 let, asi jsem jí o té závěti mluvit neměl.
Bylo mi strašně špatně a řeč byla hodně omezená. Zavolala mi sanitku. Říkal jsem jí, že tam dojedu sám autobusem, ale o tom nechtěla ani slyšet. Mluvila se mnou pomalu a klidně. Pak mi řekla, že mi píchne injekci, ale to jsem razantně odmítl.
Za chvíli přišli tři vysocí, svalnatí chlapi v záchranářském oblečení. Hned mi došlo, že jsou v jasné přesile. Dostal jsem strach a jako zázrakem mi naskočila řeč. Jasně jsem je pozdravil. Měli s sebou invalidní vozíček. Přemýšlel jsem, na co ho mají. Pak mi došlo, že ta injekce měla ze mě asi udělat úplně bezvládného člověka. Škoda, že ne bezvadného – to bych ocenil víc.
Moje domněnka byla správná, protože se paní doktorky ptali, jestli takhle vypadám po té injekci. Vysvětlila jim, že jsem ji odmítl a plně spolupracuji.
Šli jsme ven k sanitce. Byla úplně jiná, než jaké jsem vídal – větší a hranatá. Jasně jsem pozdravil i řidiče. Vytřeštil na mě oči, něco odhrkl a ptal se kolegů, proč jsem bez injekce. Odpověděl jsem klidně, že o tom rozhodla paní doktorka a že si nepřeji, aby mi něco aplikovali. Odpověděl mi: „Tady rozhodujeme my, a ne vy.“
Chtěli mě připásat, řekl jsem jim, že to zvládnu sám. Odvolávali se na předpis, že to musí udělat oni, tak jsem je nechal. Nechali otevřené dveře a ještě něco zapisovali. Každý, kdo kolem prošel, mě mohl vidět, a tak jsem je poprosil, jestli by nemohli zavřít – jsem bývalý poštmistr a ve Vratimově mě skoro každý zná. Bez připomínek vyhověli.
Vyjeli jsme. Bylo to poprvé, co jsem jel sanitkou. Vedoucí záchranářů mi kladl otázky a zapisoval si odpovědi do notebooku. Odpovídal jsem pohotově a věcně. Řekl jsem mu, že jsem rád, že nejedeme s majákem. Odpověděl, že i oni jsou rádi – rychlá jízda s majákem je vždy riziko.
Sedělo se mi, jako bych jel na korbě náklaďáku. Žádná hitparáda. Přesto jsem sledoval okolí. Brzy jsme dojeli k psychiatrické nemocnici a zaparkovali před ní. Během cesty jsem si všiml, že jsou hodně unavení. Asi už toho měli za dnešní den dost. Přesto se ke mně chovali slušně.
Na příjmu jsme dlouho čekali. Před námi bylo mnoho lidí. Když jsme se konečně dostali na řadu, pan doktor je pozdravil slovy: „Čest, chlapi, koho mi vezete? Máme plno.“
Začal číst zprávu, pak přestal a rozčiloval se, že praktička má nejdřív zavolat a teprve potom někoho posílat sanitkou. Když si přečetl, že pacient odmítl injekci, spustil na záchranáře další nadávky.
Stál jsem tak, aby mě neviděl, ale bylo mi těch chlapů líto, tak jsem se jich zastal. Postavil jsem se před ně, pozdravil doktora a řekl mu, že za to nemohou – injekci jsem odmítl já. Obrátil oči v sloup. „To jste zase vy?“
Protože jsme se už znali a věděl, co ode mě může čekat, poslal osazenstvo sanitky pryč a mě usadil na sesternu. Bylo tam šest sester. Připomínalo mi to včelí úl – nezastavily se ani na chvíli.
Měl jsem hlad, tak jsem se zeptal, jestli bych se mohl najíst. Dovolily mi to. Jedl jsem a pozoroval pacienty s psychickými potížemi, které přivezla sanitka.
Čekání bylo dlouhé. Postupně ubývalo pacientů i sester, až jsem tam zůstal sám.
Když si mě doktor konečně zavolal, vysvětloval jsem mu, že jsem potřeboval nemocenskou, abych si odpočinul, a že jsem se sem dostal spíš nedorozuměním. Byl už unavený. Řekl mi, že jsem neměl své problémy tak detailně popisovat. „To jste se ještě nic nenaučil?“
Najednou jsem zase začal mluvit v infinitivech a občas jsem si musel stoupnout a znovu sednout. Uklidňoval mě a dal mi něco na uklidnění. Po chvíli jsem se skutečně uklidnil. Napsal mi recept a poslal mě domů. Nemocenskou ale nevystavil – jen vzkaz, aby ji napsala praktická lékařka.
Vyjel jsem ráno a vracel se večer. Nevyřídil jsem nic. Byl jsem čtyřicet kilometrů od domova a nevěděl jsem, jak se dostanu zpět. Díky medikaci jsem se cítil příjemně.
Jsem pevně rozhodnutý, že zítra jdu do práce. Tohle všechno znovu opakovat nechci. Nestojí mi to za to.
